Ráda trávím čas na naší chalupě v malinké vesničce s pár obydlenými domy. Je tam nádherná příroda, veliká rozsáhlá zahrada, mnoho ovoce a spousta ptactva. Sedávám na verandě mezi domkem a srubem a kochám se pohledem do všech světových stran. Odpočívám.
Dnes ráno je něco jinak, něco mě ruší, bere mi klid. Poprvé jsem si tě všimla. Krčil ses v keři dřišťálu. Nepropadám panice, nechci tě provokovat, nechci, aby sis všiml mé nervozity. Popadnu tašku a spěchám úvozovou kamenitou cestou mezi podmítnutými poli do Měníka k pekaři. Ohlédnu se k lesu. Ano, jsi tam a sleduješ můj spěch. Prý přicházíš právě od lesa, ale včera si tě všiml pan soused u studánky u vrbiček. Povídali jsme si o tobě. Musíme se mít napozoru!
Večer nesedím venku dlouho, dříve se stmívá. Zamykám se a zavírám okna v přízemí. Ochladilo se. I paní farmářka nechala koťátkům otevřený přístěnek a vypustila navolno psy. S každým závanem větru se rozštěkali. Konečně je ráno. Rozpačité, mlhavé. Bojím se, že si tě včas v tom oparu nevšimnu. Vím, že jsi blízko. Cítím to v kostech. Na polehlé trávě jsou zřejmé tvé stopy. Nevidím do hustých tújí, jen jejich vršky se lehce pohybují ve větru. Z břízy za plotem se snesly k zemi žluté listy. Je zvláštní ticho. Jsi tady. Vím to. Vyplašil jsi mé miláčky ptáčky, odletěli pryč.
Sláva, sluníčko prozářilo každý kout. Sklízím ostružiny, občas se rozhlédnu, vyděsí mě padající jablko. Vnímám temné bzučení sršňí, jsme spolu v pohodě, a přemýšlím, že zítra odjedu. Usadil se mi v duši neklid. Jsi tady a máš navrch! S večerem se do zahrady vkrádá mlha,právě od lesa, a s šerem jsou podivné zvuky zřetelnější. Vítr se snaží. Kde máš asi domov, ty pronásledovateli! Už aby bylo zase ráno!
Dveře dlouze zavrzají, jak pomalu vycházím z domku v úplném úžasu. Jsi tu. Jsi tak blízko. Hledíš na mne svým drzým vyzývavým širokým pohledem. Jsi nádherný, vím, je tvůj čas. Tak vítej,...podzime.