Každý z nás má jiný pohled na svět, jiné priority, jiné představy…
Helenka napsala během dovolené ve Švédsku a Dánsku pár pěkných příspěvků, takže jste byli průběžně informováni o našem pobytu. Což je asi dobře.
Já po celou dovolenou neměla u ruky internet a ani telefon. Ten jsem vypla po přejezdu hranic naší republiky. Pravidelně jej zapla jednou denně pro případ, že by došla nějaká důležitá zpráva z domova. Dovolená je pro mne dovolená a pokud možno se vším všudy. Je to dle mne nejlepší.
Ale jak to vlastně všechno začalo.
Jak mnozí víte, na skoro stejné dovolené jsem byla s několika našimi seniory před 5 lety. V prosinci se mne někdo při dovolenkových vzpomínkách ptal, zda bych stejnou dovolenou nemohla zorganizovat pro naše seniory. Pochopitelně jsem odpověděla, že se můžu pokusit, ale vůbec jsem netušila, jaký a zda vůbec bude zájem. V lednu jsem tedy nabídku dala mezi naše lidi. Z počátku asi 5 zájemců. Zkrátka nic moc. Po několika dnech jsem dostávala čím dál více SMS s dotazy, kolik je zájemců a zda se mohou přihlásit.
V té době už jsem oslovila CK a domlouvala se na případném možném volném termínu. Zájemců přibývalo, ale místa stále byla. Takže jsem dala příspěvek na naše íčko. I odtud se přihlásilo pár lidí. Někteří se časem opět odhlásili, ale to už tak běžně bývá. Konečné číslo přihlášených bylo 48. Z toho 4 děti, pár rodinných příslušníků či známých a 36 našich seniorů. Ostatních 11 míst si obsadila CK sama.
Celý půl rok byl napnutý. Plný starostí a zodpovědnosti. Ale s tím přišly ruku v ruce i radosti. A to je dobře. Vybírala jsem zálohy, doplatky, vracela některým odhlášeným peníze zpět. No, kdo na vlastní kůži nezažil, neuvěří. Ale já to dělám fakt ráda.
Já sama udělala nechtěně pár bot, ale to se taky stává. Největší však byla v Doksech. Rozdávala jsem účastníkům Severu katalogy. Jedna naše skvělá ženská chtěla také. Já na ni koukám se slovy. “Ty taky chceš s námi?“ Vidím nechápavý pohled a tvář snažící se o úsměv. Hele, Hano, říkám, něco je asi někde špatně. A bylo! Já si v těch přehršlích starostí vůbec neuvědomila, že nejenže s námi jede, ale má to celé zaplacené pro 4 lidi. A to nejsou halířové položky! Vyřešili jsme to. Naše hodná íčkařka to vzala prý s humorem, ale já se stydím ještě dnes. Při pomyšlení, že by tato situace byla obráceně, nevím, jak bych to vydýchala.
No, holt se stalo, já už lepší nebudu! Stačila jsem se několikrát omluvit a činím takto ještě nyní.
Měsíce, týdny i dny ubíhaly jako voda. Já v neustálém kontaktu s CK řešila všechny menší problémky, které nastávaly. A nastal i DEN D. Možná DEN O jako ODJEZD.
Do Prahy, odkud jsme na dovolenou ve 20.30 hodin měli odjíždět, se účastníci zájezdu sjížděli z nejrůznějších míst. Většina však přímo z Bohumína. Někteří už den předem, aby u svých příbuzných přespali poslední noc před odjezdem. Někteří jeli už ve 12, aby si „užili Prahy“. Většina ve 14, aby bylo dost času na případnou nepředpokládanou situaci na našich kolejích. Našli se i takoví, kteří jeli až v 16 hodin s tím, že „co by se mohlo přihodit-času do odjezdu bude dost“. Když jsem se to dozvěděla, začala jsem být mírně nervózní.
Do odjezdu bylo času dost, seděli jsme na lavičkách před Hlavním nádražím a čekali na další příchozí. První telefon od Alenky: Jsem v Praze, kde vás najdu? Podávám informace. Za chvíli stojí před námi v celé své kráse i se svým na pohled velice sympatickým synem. Za chvíli se objevuje Maruška. Doprovázejí ji 3 vnoučata. Ta jí celou dovolenou dělají společnost. Jsou velice příjemná a milá. Smekáme před Maruškou, která si troufne vzít s sebou na zajistě nezapomenutelnou dovolenou vnučky a vnuka, ale ta určitě ví, že je na všechny spolehnutí. A o tom to je…
Jsme skoro všichni. Ostatní určitě dorazí co nejdříve. Přesouváme se na parkoviště, za chvíli máme odjezd. 20.30-autobus nikde a má nervozita pomalu roste. 20.35 mi zvoní mobil. S tím,že se omlouvají, že mám uklidnit lidi, že měli cestou malou nepříjemnost, že za chvíli přijedou. Jsem trošku klidnější. Konečně je náš autobus na obzoru.
To, že všichni mají s sebou patřičné léky, cestovní doklady a zdravotní pojištění, považuji po mnohých upozorňováních na našich akcích, za samozřejmost.
To, že tento zájezd není pobytový, ale poznávací, taky všichni vědí hned od začátku. On tedy byl pobytový, ale hlavně hvězdicový-poznávací. To znamená, že jsme bydleli celou dobu na stejném místě, ale každý den jsme jeli někam jinam.
To, jaký bude program a že to nebude cesta růžovou zahrádkou, taky vědí předem všichni. Několikrát jsem zdůrazňovala, aby každý zvážil své možnosti, zda si troufne a zvládne či nikoliv. Pokud někdo podcenil své síly předem, je čistě jeho věc. Všichni jsou dospělí a svéprávní! Jsem zvědavá na to, kolik takových mezi námi je.
Zasedací pořádek je sestaven předem, můžeme v pohodě nastoupit.
Opouštíme Prahu a za 3 hodiny i s čůrací přestávkou také naši republiku. Dovolená začíná...