Otesánek v Luhačovicích

Otesánek v Luhačovicích

6. 8. 2012

Všechno hezké musí jednou skončit. Vinařské zasilatelství Balda zaniklo. Po šesti letech a třech lázeňských turnusech jede Lojzík Bernát do Luhačovic zcela sám. Klepe na dveře pokoje číslo 305. Není zamčeno. Pokoj je už obsazen jedním rekreantem. Příchozí vytřeští oči a zkoprní. Má před sebou Kačera Donalda!

Úžasná podoba postavy a výrazu tváře. Je to synek z Moravského Slovácka. Vinař. Je přece únor a období vegetačního klidu. Sláva, že by nový Balda? Donald má už obsazenu postel u okna. Je strategicky umístěna u dveří na balkon. Tam má demižon s vínem a flašku domácí slívovice. Hurá, vzorkovnicí vína bude tentokrát tři sta pětka! Iluze krásné minulosti rychle mizí. Když dva dělají totéž, není to totéž. Tento pán má pití jen pro vlastní potřebu. Na láhvi slívovice má jistě tajnou rysku, aby kolega náhodou neupil.

Opět je také poskrovnu žen. Dvě stovky chlapů na dvacet žen. Lojzík je již rozveden, a tak má dost peněz. Dalo by se něco pustit. Opět se však rýsují veselé tanečky polární stanice Mirnyj - chlap s chlapem!

V prostorné jídelně sedí u stolu čtyři pánové. Posádku tvoří Lojzík Bernát, Kačer Donald a dva příslušníci sekty Hluchoněmých mnichů! Pánové nekomunikují mezi sebou, natož s Bernátem a Donaldem. Donald se ale strategicky umístil. Má přímý výhled na výdejní stolek. Vytušil zcela správně. Tady se bude dávat nášup!

Strašlivá pravda vyjde najevo už při prvním obědě. U stolu sedí sněžný žrout, kombajn a Otesánek. Při obědě se totiž vybírá ze tří jídel. Donald sežere své rizoto a vytřeští oči na nášupový stolek. Přinesli mísy se zbytky polévky. Donald si běží okamžitě přidat. Rizoto ještě nedojedl a oni přinášejí mísu se zbytkem guláše. Start ke stolku. Zbytky rizota pak plavou v guláši. Obřad oběda ovšem ani zdaleka nekončí. Na talířek se zbytkem předchozí stravy si žrout naplácá hrachovou kaši a nedojedené zbytky klobásy! Neuvěřitelné množství potravy v něm mizí jako snopy obilí v bubnu mlátičky. Na závěr sesbírá  zbytky chleba ze všech stolů a k tomu přibere ze stolů nedojedené okurky. U snídaně pak vždy pobere na stolech zanechané balené marmelády, balíčky medu, nášupové balíčky másla, housky a zbytky krájeného chleba.

Je neuvěřitelně lakomý. Nekouří, pití má na balkoně.

Najednou se na pokoji objeví barevný televizor. Pokrok! Kdo chce, může si za určitý poplatek pronajmout v recepci ovladač. Lojzík a Donald se rozhodují. Dávají dohromady obnos za pronájem televizoru. S polovinou příspěvku se Donald loučí těžce. Lojzík Bernát se pak loučí s pohodlím pokoje číslo 305. Stane se něco neuvěřitelného.

Od této chvíle Donald zcela ignoruje lázeňské procedury a blahodárný bazén. Od božího rána sedí na své posteli a sleduje televizi Nova. Lojzík Bernát tenhle kanál pro mentálně postižené nesnáší, a tak se stává opět psancem. Dveře pokoje číslo 305 nejsou uzamčeny. Sedí tam pán. Pod zády má srolovanou kapnu a náhradní deku. Zátylek má podepřen polštářem, opřeným o zeď. Sedí jako jogín v transu a čumí fascinován na nekonečné blbosti komerční televize. Televizi vypíná jen pří střídání rozkoší - žrádla a televizního programu. Přijímá plnými hrstmi televizní program a v jídelně do sebe láduje množství jídla ze všech tří  chodů.

Když je v klidu a nežere, má vysazené zuby, setkává se mu tak nos s bradou. Velký nos u brady, bezzubá ústa, vyvalené břicho a vysunutý zadek. Na tomto muži si příroda zahýřila.

První týden je všechno v pohodě. Lojzík se plácá většinou v bazénu, potuluje se po zasněžené krajině, snaží se tu a tam s někým pokecat. Akorát na žádnou ženu ne a ne narazit. Štěstí u žen jej nepotkává. Prostě nejsou, nebo prodlévají na jiném místě. Pokouší se vyhnat na společnou vycházku spolubydlícího. Marně. Přišel by odpoledne o 319 díl telenovely Diblík z Puebla.

Jednou Lojzíka i rozesměje. Je řeč o rodinných přídavcích. Lakomec praví:

,,Taková kudlanka nábožná to má jednoduchý. Manžela zakousne, naklade do něho vajíčka a děcka mají co žrat!“

V týdnu odjel domů. Přivezl nové zásoby jídla a pití. Přijel ovšem značně pod parou. V noci pak vyžadoval po Bernátovi manželské povinnosti a začal mu nadávat do kurvy Boženy! Dostal přes hubu a tím skončila komunikace mezi členy posádky pokoje číslo 305 do konce turnusu. Poslední výkřiky na tomto pokoji se týkaly skříňky v koupelně. Donaldovy falešné zuby se hrubě nelíbily nájemci vedlejší toaletní poličky. Když se Lojzík právem ohradil proti jejich přítomnosti v sousedově poličce, vykřikl Donald na jeho adresu:

,,Však tebe to čeká taky!“

Bohužel nespecifikoval, jestli Bernáta čekají falešné zuby, nebo rána do zubů stávajících. Ke dvěma Hluchoněmým mnichům u stolu v jídelně se pak přidali i ti dva zbývající. Stůl Lojzíka Bernáta se stal nadále stolem mrtvých!

Lojzík konečně ulovil v bazénu ženu. Když se ponořil do teplé vody, plavala už delší dobu sem a tam. Rozhovor navázán, hodinová rozprava v rohu bazénu je korunována úspěchem! Domluveno. Večer se jde na tanečky! Rána do vazu ovšem nastává, jakmile paní vystoupí z vody. Má tak sotva metr padesát. Při Lojzíkových skoro metr devadesáti by ji musel vodit za ruku jako dítě do mateřské školky. Tanečky odpadají. Jmenuje se Jitka a je velice dobrou společnicí. Prokecají pak u kávy a vínka celé hodiny. Paní Jitka má ovšem trauma. Před rokem ji v hotelovém pokoji zemřel milenec při milostném aktu! Lojzík  Bernát jí už pověděl všechny své veselé životní příběhy. Pověděl o Jiřce a Baldovi a také o seznámení se Zdenou. Jakmile začal rozhovor směřovat k posteli, tázal se vždy Lojzík Bernát: ,,Tak co, Jituš, kdy už  konečně odjede Božka?“ Ačkoliv Lojzík Bernát vypadá zdravě, paní Jitka se k činu neodhodlala. „Božka“ tentokrát až do  konce turnusu neodjela! Lojzíkovi je už přes padesát a náhoda je blbec. Druhý milenec na prkně, to není žádná legrace!

V prostorné jídelně posedávají lidé. Některé stoly se chechtají, u jiných se ozývá družný hovor. U mrtvého stolu je hrobové ticho. Dva pánové nemluví, Donald je uražen a mlčí také. Při zarputilém mlčení ovšem pozoruje nášupový stolek a je neustále ve střehu. Tento kousek nábytku s hrnci a talířky se stal stredobodom jeho života.

Ještě jeden člověk vysílá závistivé pohledy do sálu. To Lojzík Bernát pozoruje pohyb u sousedních stolů. Od jednoho se ozývá hlasitý smích. Sedí tam asi šťastní lidé. Všichni se po nich ohlížejí jako kdysi po veselé komunitě Baldovy a Samovy stolní společnosti.

A tam někde na obláčku sedí škodolibý Jan Werich a plácá se do stehen.

Tentokrát kondiční rehabilitace totálně nevyšla.

A pak že Boží mlýny nemelou!

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.