Postřehy ze života v Maroku
FOTO: autorka

Postřehy ze života v Maroku

30. 4. 2016

Jsou to již takřka dva měsíce od návratu z Maroka, a pořád na tuto zemi a lidi, které jsem potkala, nemůžu zapomenout. Okouzlila mě ve svém kontrastu - chudoba a pohostinnost, krásná příroda a oproti tomu špína, vstřícnost, ale i otevřenost jejích obyvatel. Ihned po výstupu z letadla jsem si připadala jako na jiné planetě. V Praze byla 1.března sněhová kalamita a v Casablance 25st.C. Rozhodla jsem se, že se s vámi po návštěvě pěti měst Maroka rozdělím ještě  o pár postřehů z celého zájezdu.

V Rabatu i dalších městech jsem viděla domy a všechno okolo natřeno na modro. nejen, že to vypadá kouzelně, ale má to svůj účel - modrá barva odpuzuje komáry.

V hotelovém pokoji jsem si všimla, že v jednom z rohů stropu je směrovka, která ukazuje, kterým směrem se modlí. Modlí se směrem k Mekce. Stejně tak koberec před palácem v Rabatu, opřený v rohu. Občas někdo přijde, rozmotá a pomodlí se.

Při cestě autousem (najeli jsme napříč Marokem cca  tři tisíce km) jsem viděla, v jakých podmínkách lidé Maroka na venkově žijí. Chatrče, špína, dávno rozestavěné nebo nedokončené stavby. Harampádí, kolem pár slepic, kočky a sem tam smířlivě posedávající lidé. Políčka jsou pečlivě obdělávána a místo plotu jsou všude hradby opuncií. Pro provoz aut platí jen pravidlo silnějšího. Mezi jedoucími auty navíc chodí lidé, jako by se nechumelilo. Žádné přechody pro chodce a každý přechod na druhou stranu silnice je boj o život. Například jsme jeli téměř stovkou po dálnici a půl metru od vozovky bez svodidla či plotu se pásly ovce a krávy.

V Rabatu jsem viděla na pruhu trávy uprostřed hlavní třídy modlícího se člověka. Kousek vedle uklízeč zametal náměstí velkým palmovým listem.

V městě Essaudra na břehu Atlantického oceánu  jsme měli úžasné rybí hody, před  hotelem v malých vozících nabízeli místní prodavači čerstvé ústřice či mořské ježky, za 5 dirhamů (30,-- Kč)  jedna ústřice i s plátkem citronu. Ihned jsme se někteří účastníci zájezdu doslova vrhli k prodavači a ústřice vykoupili. To jsme ale nevěděli, že k večeři v rybí restauraci nám nabídnou velké množství  ústřic, mořských ježků, chobotnic, krabů a krevet. Kdo nejedl syrové ryby (a těch byla většina), mohl si dát rybí pochoutky z grilu.  

Ale i v Maroku jsme zažili sníh a zimu, protože jsme navštívili vysokohorské středisko Zeida v pohoří Atlasu  Při příjezdu do hotelu nás čekala neuvěřitelná zima, Maročané ani v zimě netopí a na sebe si vezmou více vrstev oblečení. Já jsem si i do postele vzala na sebe  zimní bundu. Uvažovala jsem i o tom, že kozačky si nechám, ale pak zvítězily civilizační návyky. Kulicha jsem ale na hlavě nechala. 

Jako kontrast Atlasu navštívili jsme Berbery a Tuaregy v Západní Sahaře u alžírských hranic, kde žijí uprostřed písečných dun, vzdáleni od civilizace. Do pouště jsme nejeli autobusem, ten zůstal na silnici a my přestoupili do džípů, které nás dovezli cca 100 km do pouště v oblasti Elg Chebbi . První zastavení bylo u rodiny v berberském stanu, kde nám nabídli čaj z místních bylin. Poté se pokračovalo k našemu berberskému bydlení a večeři. Přiznám se, že představu noci strávené v hadrovém stanu, kde místo dveří byl starý koberec, jsem nezvládla. Naši delegáti cestovky mi nabídli za nocleh svůj pokoj v hotelu vzdáleném cca 5 m od  berberských obydlí. Jinak jídlo bylo dobré a večer u ohně se mi moc líbil.

Maroko jako islámská země nepronásleduje tolik kočky jako jiné jižní země (Řecko či Itálie). Islám ovlivňuje život místních koček možná více, než bychom čekali. Zatímco ve středověku byly kočky v křesťanské Evropě těžce pronásledovány (byly považovány za společnice samotného ďábla a hromadně zabíjeny spolu s domnělými čarodějnicemi),  v islámských zemích si tehdejší středověké kočky celkem pokojně žily a tyto země jsou dodnes ke kočkám poměrně přátelské. Je to z důvodu, že prorok Mohamed sám vlastnil kočku jako domácího mazlíčka, jejiž jméno bylo Muezza (byla to údajně bílá turecká angora). Měla proroka zachránit před ušknutím hadem.

Na památku této kočky Muezzy mají kočky dodnes přístup do všech mešit, na rozdíl od nás turistů, kteří směli vstoupit  jen do mešity v Casablance. V Maroku i dalších islámských zemích je kočka na rozdíl od psa posvátná. K domácím mazlíčkům tedy patří  převážně kočky. Běhající kočky v houfech marockými ulicemi nejsou ty poměrně pokojné vyhlížející miciny, které známe z našich zahrad či domů. Jedná se o kočky značně divoké, které se člověka bojí, obezřetně se plíží kolem lidí, šelmovsky připravené na jakékoliv nebezpečí či útok. Kočky, které žijí na ulici, se většinou živí vybíráním poživatelných zbytků z vyhozených igelitových pytlů plných odpadků a občasným krmením ze stran místních obyvatel. Bohužel častým obrázkem jsou v ulicích i mrtvé kočky. A ty "bohaté" kočky žijící v luxusních palácích mají život arabských princezen.

Tím seriál o Maroku končím - seznámila jsem Vás s pěti důležitými městy Marockého království, je toho ještě hodně, o čem bych mohla psát - o Tangeru, Agadiru o kazbách a dalších zajímavostech. Ze všech islámských zemí, které jsem navštívila, je Maroko jiné tím, že francouzský kolonialismus  zde zanechal nesmazatelné stopy. Děti ve školách se povinně učí vedle arabštiny i francouzsky a hodně  Maročanů ve městech zná i dva cizí jazyky. Marocký král Hassan II. se těší s celou královskou rodinou velké vážnosti a jeho obrazy zdobí všechny veřejné budovy.

 

 

 

 

cestování
Hodnocení:
(3.9 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.