Je neděle začátkem června. Helena sedí ve vlaku, který ji veze do hlavního města. Vzpomíná na doby, kdy cestovala po Česku hlavně služebně a řešila problémy u zákazníků. S ulehčením si uvědomuje, že už je to definitivně za ní.
Do Prahy teď jezdí jen soukromě za zábavou. Tentokrát na celé tři dny. Program si pečlivě naplánovala předem. Je v něm zahrnuta i návštěva divadla - časem prověřené anglické komedie.
Den plný zážitků utíká rychle a blíží se večer. Cesta městskou hromadnou proběhla hladce, zbytek cesty do divadla jde Helena pěšky.
"Teď už zbývá jen vyzvednout zarezervovanou vstupenku a příjemně strávit zbývající hodinku do začátku představení," myslí si v duchu.
Vchází do restaurace, která je součástí objektu. Sedá ke stolku pro dva. Celkem s nelibostí si uvědomuje, že je v místnosti i venku hodně hostů. Ale touha zaplnit trochu žaludek a dát si pár deci bílého před představením je silnější.
Po nějaké chvíli přichází číšník. Helena si objednává a přitom zmiňuje, že by ráda stihla pojíst do začátku představení.
"A já bych chtěl hodinky s vodotryskem", opáčí asi třicetiletý muž bez skrupulí.
Heleně tvrdne výraz ve tváři a provrtává číšníka pohledem. Ten uhýbá očima a již bez poznámek odchází vyřídit objednávku. Helena ho stále sleduje a horečně přemýšlí, jak se zachovat. Odejít? Zůstat? Nakonec se rozhodne, že si nenechá otrávit večer. Jde přece na komedii, která možná začala už teď.
* * *
"Platit, prosím". Číšník přináší účet. Helena jej pročítá a zároveň si všimne poznámky úplně dole.
|
Spropitným poctíte a oceníte personál za jeho práci. Děkujeme Vám za návštěvu. |
Kolik toho spropitného asi dostal?
