Trabant byl "nejlepší auto" - alespoň pro mne
FOTO: archiv autorky

Trabant byl "nejlepší auto" - alespoň pro mne

17. 2. 2016

Naši předkové byli jihočeští zemědělci, vlastnili hospodářství, ke kterému patřilo, kromě hospodářských zvířat, i poměrně velké množství zemědělské půdy. Hospodářství po smrti dědečka zaniklo a pole jsme podle socialistických zákonů postupně "darovali", případně na výzvu od státu velmi levně odprodávali.

Kolem "osmašedesátého" se zákony změnily a my jsme najednou dostali za další prodané políčko "pár tisíc korun". Několik roků zůstaly uloženy na účtu, k úrokům přibyla ještě nějaká malá částka a pak jsme začaly s maminkou uvažovat, jak nastřádaných peněz využít.

Vyřešila to maminka. My jsme byly se sestrou Zuzanou tehdy mladé holky a rády bychom podnikaly výlety, aspoň po republice, ale vlaky i autobusy nejezdily ještě tak často, jako v současné době. Na cestování stopem jsme sice měly dost odvahy, ale občas jsme se také nedostaly, kam jsme měly namířeno. A tak maminka navrhla, ať si koupíme auto, abychom si trochu cestování užily.

Finance stačily tak akorát na trabanta. Problém byl však v tom, že ono autíčko bylo sice volně prodejné, ale normálně nebylo k sehnání. Jeden den se sestra v budějovické Mototechně dozvěděla, že momentálně trabanty nejsou a nevědí, kdy zásilka dojde, a za dva dny tamtéž zjistila, že byly předchozího dne a jsou prodané. Takže tudy cesta nevedla! Protekce však fungovala už i tehdy, a tak se sestře, která učila na budějovické jazykové škole, podařilo přes jednoho dospělého "žáka" jejího kolegy velmi brzy auto sehnat. Další problém však byl, že ani jedna z nás tehdy neměla "řidičák". Sestra s jistotou prohlásila, že ona jezdit nebude, takže funkce řidičky zůstala na mně, což mi vůbec nevadilo. V autoškole jsem už byla přihlášena - a náš kurz začínal právě v ten den, kdy Zuzana s kolegou slavnostně auto dovezli. Trabant měl poněkud nudnou šedivou barvu, přesně tu, která se nám líbila nejméně. Vybírat se tehdy nedalo.

Zavrhly jsme auto nějak pojmenovat, což někteří z majitelů vozů dělali. Pro nás byl Trabant, případně Tráboš. Zůstal dost dlouho v garáží - kůlně, neboť náš řidičský kurz probíhal velmi pomalu. Chodily jsme zatím se Zuzanou do auta "posedět" a já jsem si alespoň teoreticky procvičovala, kde mám všechna zařízení, potřebná k jízdě.

Jednou jsme však přesto vyjeli. Znenadání se u nás objevili naši vzdálení příbuzní - strýček se svým synem, kteří, když Trabanta viděli, prohlásili, že bychom ho měli projet. Samozřejmě jsme souhlasily. Na maminčino přikázání - ne, abys za to sedla! - jsem sice odpověděla, že ne, ale nějak jsem si nebyla jistá, že to splním. Jízdy jsme ve "škole" ještě neměli, takže jsem za volantem do té doby zatím neseděla.

Na mou premiéru jsme v nedělní odpoledne vybrali hodně zapadlou cestu lesem mezi vesnicemi, kde, jak jsme doufali, nebude žádný provoz. Nebyl, ale nenapadlo nás, že tam také nepovede rovná asfaltová cesta. Ta, mně určená, byla "z kopečka do kopečka" a ještě úzká a plná zatáček. Po rozjezdu, s hlasitým zjištěním: Jé, ono to jede! - jsem jela téměř krokem a střídala pravou i levou část cesty, takže se Zuzana i bratranec Tomáš dožadovali vystoupit, protože se jim strachy dělalo špatně. Asi po jednom nebo dvou kilometrech jsem předala volant strýčkovi.

Protože jsem nebyla zvyklá lhát, přiznala jsem mamince, že jsem kousek cesty "jela", a došla jsem k přesvědčení, že se jezdit nenaučím a že jsme Tráboše neměly kupovat.

Naštěstí se pak v autoškole během jízd mé přesvědčení postupně měnilo a s Trabantem jsem se spřátelila, avšak nedošlo k tomu hned po získání řidičského průkazu. Ještě jsem měla projít nelehkými zkouškami v roli řidičky, ale tomu už bude věnováno některé další vyprávění.

 

 

 

Hodnocení:
(4.7 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marcela Pivcová
Upřímně se přiznám, že jsem takový ohlas na své vyprávění nečekala, děkuji za všechny příspěvky, připravené pokračování je jen otázkou času.
Dana Kolářová
Děkuji za vzpomínku na neúnavného pomocníka „Tráboše“.
Alena Tollarová
Eva M. mi připomněla, že to samé jsem prožívala taky. Srdíčko až v krku, když rodiče půjčili mému budoucímu manželovi trabíka a zastavil u nás před domem! I my jsme později měli kombíka, manžel ho dokázal rozebrat snad do posledního šroubku a opravit kde co. To už se nikdy nebude opakovat. Také se těším na pokračování.
Soňa Prachfeldová
Milé povídání, také jsem nostalgicky zavzpomínala na jeho většího druha, wartburga, tři dny jsme na něho čekali bv Libkovicích tehdá, byl to kombík, skvěle vše převezl, na výstavách psů se v něm parádně přespávalo a jezdil suprově.
Jiří Libánský
Trabant byl i mým prvním automobilem. Koupil jsem dva vraky trabantů. Dostal jsem havarované Audi. Z toho jsem si sám sestavil vozidlo. Jen generálku motoru jsem si nechal udělat motorářem. Fascinující bylo to, že když jsem Trabanta rozebral úplně na díly, bylo všech těch dílů asi jen čtyřicet. Čím méně dílů, tím méně možností závady. A moje vylepšení interiéru i exteriéru z tohoto vozítka udělaly přepychové auto. Ani už si nepamatuji, zda jsem ho nějak pojmenoval. Ale najezdil jsem toho s ním hodně. Ten Marcely.zajímavý a hezky napsaný a článek mi hodně připomněl.
Elena Valeriánová
Dočetla jsem poslední větu Vašeho článku a byla jsem malinko zklamaná, že pokračování příště. Už se těším. Líbí se mi, jak Váš příběh vyvolává u ostatních vzpomínky.
Dagmar Bartušková
Marcelo, pěkně se to četlo. I o mě máma měla obavy, a říkala, snad za to nesedneš, holka, ty jsi blázen! No a ten blázen mi zůstal. Pokud jel s námi synek, vždy řídil bejválek. Když synek dospěl, koupil si Forda Probe. Hned chtěl, abych si to zkusila. Na tu jízdu nikdy nezapomeneme, jeli jsme se "ukázat příbuzným". Já řízla zatáčku, a kdyby kluk duchapřítomně nestrhnul volant a neudělal další potřebné úkony, naprala bych to přímo do jejich předzahrádky!
Lenka Hudečková
Já nikdy nezapomenu na sousedovic asi 4.letého kluka...Ležela jsem doma nemocná, otevřené okno a před panelákem si hrály děti. Starší brácha houkl na mladšího: "Bacha auto!" a ten prcek mu odpověděl: "To není auto, to je trabant!" Tenkrát jsem se musela, i přes svou letní angínu hrozně smát a myslím, že mi smích dopomohl i k rychlejšímu uzdravení... Mně samotné v té době bylo asi 16 let. :-)
Květoslava HOUDKOVÁ
Moji rodiče nikdy neuvažovali o řidičáku, peněz bylo vždy méně než málo. Ani na Trabanta by nebyly - tatínek jezdíval na kole a já s maminkou "pěškobusem", občas na kole, autobusem, vlakem. Ale ještě si pamatuji jeden název pro Trabanta: "Pryskyřičník pádivý" a jeho event. další využití např. po bouračce: neuvěřitelné množství "trsátek na kytaru".
Naděžda Špásová
Trabanta si moc dobře pamatuji. Měl ho náš kamarád, když jsme pracovali s budoucím manželem na Barrandově a on nás vezl z Lipna, kde jsme byli na návštěvě u jiné kamarádky maskérky. To teda byla jízda za všechny peníze, protože jsme málem přišli o peněženku. Ale jinak dobrý. *****
Lidmila Nejedlá
Hezké vzpomínání, Marcelko. Úplně Tě vidím za volantem. Můj syn vyhrál v tombole na plese fialového trabanta posetého hvězdičkami. Jezdil. Já jsem se styděla a nechtěla jsem se svézt.
Libor Farský
Marcelko, asi bych s trabošem neuměl jezdit. Prý se u pumpy do něj musel tankovat i nějaký olej, či co. Moc Ti fandím *****
Marie Seitlová
Moc hezký článek, těším se na pokračování.
Alena Várošová
Pěkné povídání,ráda jsem si početla.Trabanta jsme nikdy neměli,ale rodiče měli Velorex neboli hadrolet.
ivana kosťunová
Moje první auto byl taky trabant - Trabi jsme mu říkali. Na nový nebylo, kupovali jsme ojetinu, ale sloužila dobře. Postupně jsme vystřídali tři, vždy jsme vyměnili nové staré auto za staré staré auto. Tedy pokud se trabant dá nazvat autem. Trabi vychytal mé řidičské začátky, nerozsypal se, ani když jsem si až po 5 kilometrech uvědomila, že jedu se zataženou ruční brzdou a pořád mi bylo divný odkud se bere ten kouř. Dodnes když vidím trabant - vážně ještě někde jezdí- zasním se a připomenu si dobu, kdy jsme byli mladí .
Jarmila Komberec Jakubcová
Trabantík bylo hezké autíčko, nedávn jsem viděla v telce expedici trabantů v Jižní Americe-Co dokázaly byl malý zázrak. Hezký článek.
Olga Štolbová
Marcelo, prima povídání, dobře, že jsi začala a brzy pokračuj. A ještě jedna připomínka. Holky, Zuzko a Marcelo, jak já vám závidím, moje sestra odešla před třinácti lety, tak moc mi chybí. Ani nevíte jak mi ji Zuzka připomněla.*****
Hana Rypáčková
Nějak mi to docvaklo až po půli článku. .....Zuzky sestřička. Moje sestra řídila taky trabanta a já ji tak obdivovala to řízení u volantu.Pak jsem byla jediná, kdo byl schopen dojet pro zásoby do vesnice přes hlavní silnici /popito a já těhulka/.Jela jsem pořád na dvojku a neřadila ani přes tu hlavní....Souhlasím, na autíčku se nedalo nic porouchat, jen třeba prasklo. Sloužilo dobře a dost dlouho. *****
Marie Novotná
*****Moc hezky se čte Váš článek.Také se těším na další.
Eva Mužíková
Marcelo, já nedám na trabant také dopustit. Ne jako jeho majitelka, ale jako " milenka" jeho majitele. Jezdil za mnou dlouhý čas s tímto autíčkem až ze 110 km vzdálené Prahy. Mé zamilované srdce vždy, když jsem slyšela nenapodobitelný hlas trabantíka, zaplesalo.. Těším se na další pokračování, jste skvělá pisatelka....
Zuzana Pivcová
Á, Trabantík už je tady. Vzpomínám na něj a naše jízdy s ním ráda. Tehdy při Tvé zkušební jízdě jsem si opravdu říkala: To snad není možné, vždycky jsem si myslela, že je narozdíl ode mne technicky nadaná, a ona jede tak hrozně!! Ale pak, už doopravdy, jsem se s Tebou nikdy nebála jezdit a plně jsem Ti důvěřovala. A vážím si toho, žes hned na začátku řekla, že kdyby ses sebeméně napila alkoholu, nikdy nepojedeš. A tos skutečně bez výjimky dodržela. Bohužel můj pozdější partner ne...