Pravda na misce vah
Ilustrační foto: pixabay.com

Pravda na misce vah

16. 2. 2016

Začalo to na dovolené. Jakýmsi divným řízením osudu se parta železničářů ze stanice Dobrotín ocitla v mládežnickém hotelu Sputnik v městečku Gurzuf na Krymu. Byli to většinou lidé středního věku a mezi mládeží působili jako cizí těleso. Hotel byl na úrovni, plná penze, spousta peněz. Vždyť vychlazená limonáda z automatu stála kopějku. Pivo nahrazovaly cisterny s nápisem KBAC. Traťmistr Milan Trávníček spolu s Fanoušem Rendlem se odhodlali společně zakoupit pirožek a sklenici piva z obsahu cisterny. Traťmistr pravil: "Franc ty si koupíš pití a já pirožek. Dáš mi napít a já ti nechám kousnout!“ Stalo se. Obojí nestálo za nic!

Při podobných zájezdech tvoří malou komunitu osazenstvo z jednoho kupé lehátkového vozu. Fanouše s manželkou Janou umístil ,,zasedací pořádek“ do malého prostoru s manžely Bartoníčkovími. Což o to. Maruška, mzdová účetní, byla moc hezká černovlasá a okatá žena, Její manžel se však projevil jako morous a člověk veskrze nespolečenský. Cestou po nudné placaté rovině Ukrajinské země se společenský život přesunul dovnitř vagonu. Cestující stojící u okna viděl by pořád ten stejný obrázek, neměnný po několik hodin. Malým rozptýlením bylo jen, když na počátku lesní cesty byla z březových polen vytvořena brána s nápisem Sláva KPSS.

Ve všech kupé se něco dělo. Pilo se, zpívalo, hrály se karty. Jenom Fanoušova komunita byla zakřiknuta. Byl to jakýsi čtenářský kroužek. Obě ženy si četly, Fanouš se potuloval po vagonu a partner krásné Marušky spal na horním lehátku obrácen ke zdi. A tenhle stav skončil až v Kyjevě. V hotelu nastala opět ta samá situace. Stejně jako v kupé dvě postele nad sebou, manželé Bartoníčkovi jako spolubydlící. A Slávek Bartoníček povalující se na horní posteli a většinou spící.

Pláž byla vytvořena hladkými oblázky, takže se leželo na dřevěných lehátkách. Manželka Jana byla přesně ten opalovací typ. Vydržela se povalovat na lehátku a smažit na slunci po celý den.Odnesl to každý den litr slunečnicového oleje. Ne tak Fanouš. Ze čtrnácti dnů u moře strávil ve vodě celkem šestnáct hodin! Smažící se partnerce manžel evidentně nechyběl. Bloudil sám po okolí. Připadal si jako magnát, neboť rubly nebylo možno utratit. A ještě jeden člověk se neslunil, ani nekoupal. Maruška Bartoníčková byla postižena ,,ženskými věcmi“ a kromě toho dobře nesnášela sluneční žár. Její manžel byl zřejmě dobrý plavec a potápěč. Neustále se plácal ve vodě, ozdoben potápěčskými brýlemi a šnorklem. Rochnil se neustále ve vodě. Jeho žena se nudila pod slunečníkem a bez zájmu sledovala jeho činnost. Fanouš svoji opuštěnou ženu na lehátku nevnímal. Házel ale očkem po kolegyni pod slunečníkem.Celá situace zrála k předvídanému konci. Rýsoval se v podstatě vynucený tah. Svůj k svému!

Morous Slávek usoudil, že když předá svoji ženu kolegovi z práce v nepojízdném stavu, muže se klidně nořit do hlubin. Manželka Jana si zase mezitím našla kolegyni stejně postiženou, takže posléze začali okolím bloudit dva volní pěšci z jednoho pokoje. Nastal krásný čas. Manželé ,,do kříže“ se toulali subtropickou krajinou. Fanouš sršel vtipem a dával najevo své encyklopedické znalosti. Není se co divit, že se vztah přenesl i na pracoviště, dávno po příjezdu z dovolené.

Dopravní kancelář sousedila přímo s kanceláří mzdové účetní. Výpravčí pak hrásnou kolegyni Marušku zařadil do koloběhu známostí a přeřadil do kategorie milenek. Odtajnil ji všechny konspirační byty a hotelové pokoje. Kolikrát pak bývala zamčena kancelář mzdové účetní i v pracovní době a naopak výpravčí sousedních stanic se nemohli dovolat službu konajícího kolegy. Zdálo se, že zamýšleným pohybům nestojí nic v cestě. Jednoho dne však přišlo nečekané rozuzlení.

Maruška zvážněla a pravila: "Fanouši, mám tě ráda a ty to víš. Je mi s tebou hezky, ale to není všechno. Můj Slávek je sice morous a člověk veskrze nespolečenský. Je však pracovitý. Máme spolu dvě děti. A já jsem si to všechno položila na váhy. Víš, takové ty, které drží v ruce ta dáma Spravedlnost se zavázanýma očima. Na jednu misku jsem dala pracovitého manžela, dvě děti a dům, který postavil. A na tu druhou tebe. A vyšlo mi, že ty tu druhou stranu nikdy nepřevážíš!“

Takový argument je nutno uznat. A tak Fanouše po celý život při pohledu na sochu ženy se zavázanýma očima a váhami v ruce, provázejí nostralgické vzpomínky.

 

 

 

 

Můj příběh povídka
Hodnocení:
(5 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.