Kouzlo časů minulých: kratochvíle
FOTO: archiv autora

Kouzlo časů minulých: kratochvíle

21. 1. 2016

Samo slovo kratochvíle napovídá, o čem bude řeč. Krátit si chvíli, čili se bavit, nebylo v té době jednoduché, z dnešního hlediska už vůbec ne. Velký Karlov byl "v plenkách" a okolní obce na tom byly stejně. A tak místo pracovního volna lidé dále pracovali a nebo zašli do hospody, do sklepa, do přírody, případně v neděli do kostela. Tak jsme se tomu podřídili.

Manželka měla v jeslích víceméně neomezenou pracovní dobu, protože provoz začínal v sedm a končil v devatenáct hodin a kromě toho měla na krku domácnost a dva hladové krky. Já na tom byl poněkud lépe. A tak jsem mnohdy neodolal nástrahám kamarádů, kteří mne zvali na různé panské jízdy.

 

 

Ta první souvisela s přírodou a vztahovala se k myslivosti. Správec Vrána byl náruživý myslivec a k ruce měl placeného hajného Otu Láta. A tak jsem s nimi jednou v podvečer vyrazil na kačeny k jaroslavickému rybníku. Kromě kočího Valance se do kočáru vešli zmínění dva nimrodi, já, dva lovečtí psi a demižon vína. Rybník byl hrází rozdělen na dvě části a právě na této hrázi jsme se usadili a čekali, až kačeny nad nás začnou nalétat cestou za pastvou. Hladina se hemžila lyskami, potápkami, semtam sebou mrskl kapr, v rákosí prozpěvovali ptáci a před ním se třpytilo slunce, kterému končilo celodenní putování po obloze. Vzduch byl horký a pot na čele vybízel k doplnění tekutiny z demižonu. Pánové nabili flinty a čekali jsme na první hejno. Z nenadání se objevilo, nad hlavami nám přesvištěl šustot křídel a nic. Než odložili pohárek a uchopili flintu, bylo hejno skoro z dohledu.

"Nevadí," uklidňoval nás i kňučící psy pan Vrána, "však se dočkáme dalšího hejna."

Měl pravdu. Za chvíli se objevilo nad námi kolem padesáti kačen a to už padla čtveřice ran a ozvalo se dvojí žblunknutí. Psi vystřelili do vody a za pár minut odevzdávali svým pánům ulovené kačeny. Zadařilo se ještě několikrát a tak spokojenost byla na všech stranách. Podívali jsme se demižonu na dno, byl ovšem pouze pětilitrový a když slunce zapadlo, vyrazili jsme k domovu.

"Já jsem malý mysliveček, sotva flintu nesu..." jsme se představili v roli zpěváckého zpěvokolu a písničky navazovaly jedna na druhou. Ovšem, že by "Šly panenky silnicí..." jsme na štěstí nezaznamenali, ani se nám nepodařilo zahnout "Do lesíčka na čekanou..." a slyšet, že "Už troubějí..." jakbysmet. "Mysliveček vyšel z lesa..." a to nás varovalo: "Já do lesa nepojedu...".

Než jsme ujeli těch pět kilometrů na Karlov, dostali jsme pořádný hlad. Paní Vránová nás uhostila lečem, červená paprika a feferony půl napůl, spousta rajčat, domácí klobása a jediné, co dokázalo srazit ten oheň v puse, byly dvě tři odlivky meruňkovice. Uznáte, že kratochvíle celkem na úrovni.

Jiná se odehrála mezi Vánocemi a Novým rokem. Mrzlo až praštělo, konec konců si to dovedete představit, když vyjdete třeba dnes ráno před dům. Můj vedoucí praxe Karel Daniel nás techniky pozval do svého sklepa v Hrádku. Jak jinak se dopravit, než kočárem. Tenkrát myslím na Karlově nebylo ani jedno soukromé auto. Sklep byl útulný, teplo v něm bylo akorát, začali jsme bílým a končili červeným. Víno teklo, řeči se vedly a písničky je vystřídaly. Kolem devíti večer mně vystrčili z kočáru před domem. V blahé naději, že manželka už spí, lehce jsem se snažil odemknout dveře. Nebylo třeba. Bylo odemčeno, jen otvírat šly ztuha. Když se podařilo, oněměl jsem překvapením. Zaslechl jsem syčení a chodbou tekl potůček vody a zaplať pámbu směřoval ke dveřím do sklepa.

Zdroj syčení jsem objevil ihned. Byl takový mráz, že na záchodě s pootevřeným oknem praskla trubička, přivádějící vodu do splachovací nádržky a voda stříkala po stěnách a pokračovala už zmíněným směrem. S námahou se mně podařilo zamrzlý ventil uzavřít a šel jsem zkontrolovat stav vody ve sklepě. Led, namrzlý na prvním schodku, mne dosti důrazně nevaroval. Když jsem vstoupil na druhý, uklouzl jsem a dosedl na něj plnou vahou a jako po skluzavce sjel do sklepa, kde bylo tak dvacet centimetrů vody. Vystřízlivění se dostavilo okamžitě. Převlékl jsem se do tepláků a do půlnoci v kýblu vynášel vodu před barák. To už manželka spala. I ona však byla byla oněmělá ještě celý následují den a já se snažil najít způsob, jak bych si s ní mohl popovídat.

Tak jsme si krátili chvíli. Bez televize, bez tranzistoráku, bez kina a o budoucnosti, která v kotrmelcích doputovala až do dnešních dní, jsme neměli ani páru.

 

 

Kouzlo časů minulých
Hodnocení:
(4 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.