Ludva Kuneš se cítí osudem oklamán. Dožil se důchodového věku celkem v pohodě a zdraví. Prožil mnohé lásky, absolvoval dvě manželství a prostřednictvím dvou dcer se stal čtyřnásobným dědečkem. V životě potkal půl autobusu milenek. Neměl v této disciplíně žádné potíže. Uměl vždy kecat a životním optimismem přitahoval dámskou společnost. Ve společnosti dam se cítil jako ryba ve vodě. Bylo mnoho setkání a mnoho dobrodružných schůzek. Ludva se těší, jak v domově důchodců bude za takových deset let obklopen stejně starými kamarádkami a jeho vyprávění bude konkurovat telenovelám komerčních televizí. Bohužel, ač je to k nevíře, tento vysloužilý playboy nezažil nikdy to správné barvotiskové vyznání lásky!
Na zahradě v sousedství osiřela motyka. Bábinka Moutelíčková, statná osmdesátnice, utekla od rozpracovaného záhonku úderem třetí hodiny. S nebývalou rychlostí seběhla ze svahu ke svému televizoru. Bábinka to stihla právě včas. Roztřesenou rukou stiskla tlačítko ovladače, aby shlédla 385. část telenovely Diblík z Puebla!
Právě včas stačila zhlédnout 56. vyznání lásky, podpořené scénickou hudbou.
To Ludva se zamiloval už na studiích. Potíž byla v tom, že jeho milá byla ze stejného ročníku. Vyznání lásky považovali tehdy oba za přežitek. Vztah pokračoval i po maturitě. Nápadník už počal chodit do rodiny. Starý pán, otec nastávající, byl bývalým továrníkem. Byl to kultivovaný, starý elegán. Zamiloval si Ludvíka a celé dlouhé hodiny spolu dokázali ti dva diskutovat na různá témata. Došlo to tak daleko, že Ludvík chodil se starým pánem do kina a pak do kaváren.Ty dva ukecané chlapy nechávala Ludvova nastávající svému osudu. A tak Ludva chodil všude se starým pánem a jeho nastávající s kolegou v práci. Věkový rozdíl byl podobný. Starý pán byl starší o čtyřicet let než Ludvík a milenec jeho nastávající o dvacet let než Ludvíkova studentská láska! Nicméně tato první láska dala Ludvíkovi poprvé okusit jablko poznání. Asi jí moc nechutnalo. Dala přednost ovoci zralému, až přezrálému. Konec musel přijít zcela zákonitě. S dojetím se rozloučil zhrzený milenec se starým pánem doma a pak na čtvrtém peronu Hlavního nádraží v Brně i se svoji studentskou láskou. Na konci nástupiště sledoval akt loučení o generaci starší seladon. Ludva si neodpustil štiplavou poznámku: ,,Ahoj a pozdravuj nového tatínka na konci peronu!“
Láska Ludvíka obcházela na první štaci. Začal sloužit na malé stanici jako výpravčí vlaků. Najednou starou uklizečku vystřídala mladá. Ochotně vypomáhala mamince zejména večer, když nastoupil službu mladý výpravčí. Snažila se velice, jenže nebyla Ludvíkův typ. Její snaha se podobala přísloví o hrachu a zdi. Nepomohlo ani odvážné umývání oken na žebříku, rafinovaně přistaveném nad dopravním stolem. Chlapec nezabral. Při odchodu na vojnu mu byl tajně doručen papírek s povídkou Kterak dobýti osadu Kundočínu!
Barvotiskového vyznání lásky se ovšem nedočkal ani od své první manželky.
,,Naši nejsou doma, půjdeme si k nám poslechnout pár desek,“ oznámila nová Ludvíkova milá na jedné z prvních schůzek. Ludvík se rozvalil v křesle obývacího pokoje a očekával věci příští. Místo milenky v odvážném, vše odhalujícím župánku, objevila se ve dveřích ruka s bábovkou. Halasně se pak dostavili oba rodiče v čele s paní domu. Posléze vyměnil Ludvík starého pána továrníka, za starého pana řídícího. Do této rodiny docházel pak nejen za svou nastávající, ale i za moudrým tchánem. Když mu jednou v návalu hysterie hodila vážná známost zásnubní prsten na hlavu, starý pán vše moudře ukočíroval.
Ta krásná žena stála u prosklených dveří. Černé vlasy na záda, štíhlá a zaoblená na těch správných místech. Madona, tahiťanka! Stála v dopravní kanceláři a předstírala pohled ven na peron. Výpravčí ve službě, Ludvík Kuneš, mohl na ní oči nechat. Stávala tak často, sloužívali spolu v jedné směně. Takový pohled by nevydržel ani otec Školastykus v Drdových Hrátkách s čertem. Ludvík se zamiloval a už se chystal na barvotiskové a romantické vyznání lásky. Opět stála před zasklenými dveřmi na peron. Nevydržel a nenápadně se vloudil na její záda.V nestřeženém okamžiku ji zezadu uchopil za krásná, velká, vyzývavá ňadra. Neucukla! Jeho mručení – miluji tě, bagatelizovala jedinou větou:
,,Co je to za blbost, šahat na mne před zasklenými dveřmi na peron!“
Násilník pochopil, že mimo zasklený výklad lze!
Čtyři a půl roku tak činil k velké spokojenosti obou. Romantické vyznání lásky však i tentokrát prošvihnul.
Jen jednou porušil svůdce Kuneš nepsaný zákon. Jako ženáč si nikdy nesmíš začít něco se svobodnou dívkou! Pouze žena s ,,firmou“ je vhodným objektem k zahýbání. Taková je si vědoma důležitosti konspirace a rizika prozrazení nepovoleného vztahu. K barvotiskovému a romantickému vyznání lásky ke svobodné dívce opět nedošlo. Jakmile se k tomu začalo schylovat, oznámila mu dívka Jůlie radostnou zprávu: ,,Utekla jsem od rodičů, miluji tě, kdy se rozvedeš?“ Takové vyznání zapůsobilo spíše jako zemětřesení. Ludvíkovi trvalo dost dlouho, než se z této bouře dostal bez natržených plachet!
Ve vagoně pro malé lidi sedával Ludvík naproti zajímavé ženě. V tomto dopravním nesmyslu se nutně musíte dotýkat svého protějšku koleny. Sedávali někdy naproti sobě. Tato žena měla vlasy učesané těsně kolem hlavy, vzadu sepnuté sponkou. Ludvík v duchu hádal povolání. Vycházela mu guvernantka v rodině zbohatlíka, sekretářka ředitele Komerční banky, nebo profesorka na prestižní soukromé jazykové škole. Tato paní zcela ignorovala okolí. Pořád si něco četla a velké brýle odkládala jen při čistění skel. Provokovala všechny absolutní nevšímavostí ke všemu kolem. Provokovala i zkušeného proutníka Ludvíka Kuneše. Na desátý pokus se mu podařilo ve stísněném prostoru umístit její kolena mezi svá. Prorazil také blok mlčení a navázal s tajemnou paní nezávazný rozhovor. Projevila se kupodivu jako příjemná společnice a prozradila své povolání. Byla to lékařka z nemocnice U Svaté Anny. Příjemný rozhovor skončil. Ještě než paní doktorka stačila otevřít knížku, zavřel Ludvík oči a stisknul kolena. Očekávanou facku nedostal. Po několika dnech bloudil v noci po sídlišti, aby zazvonil na adrese, oznámené tajemnou paní. Paní doktorka potřebovala rozptýlení. Barvotiskové vyznání se opět nedostavilo. Byla to jen záležitost jednorázová, chvilková a pro paní doktorku okrajová!
Konečně na stará kolena narazil důchodce Ludvík Kuneš na atraktivní a o generaci mladší ženu. Nesmyslnost celého vztahu podtrhuje fakt, že paní je šťastně vdána. S paní Hedvikou si rozumí a je mu jasné, že spolu budou vždy jen na cestě. Na cestě se ovšem nedá žít, ani dlouhodobě pobývat. Cesta je záležitost vždy krátkodobá, pomineme-li cestu k věčné spáse. Na cestě se ovšem dá snít! A právě tady sní přestárlý seladon o pravém, něžném a nefalšovaném vyznání lásky. Musí to být krásné, neskutečné a barvotiskové jako celý vztah těchto dvou lidiček v toku času. Příležitost na sebe nedá dlouho čekat.
Někdo zvoní. Za dveřmi stojí paní Hedvika s košíkem. Cestou přes celou vesnici a za bílého dne narušila radar místních drben.
,,Pane Kuneši, pojďme na houby!“
Jdou. Už dávno kašlou na veřejné mínění. Přicházejí až k letnímu, dětskému táboru. Agilní majitel má v areálu šenk. Tábor je v soukromých rukou a kolem je spousta rekreačních chat. V krásném prostředí chlazené pivo obzvlášť chutná. Poutníci si objednávají pěnivý mok, hospoda nabízí i lahůdky ze studené kuchyně. Svátek ve všední den. Ludvík s paní Hedvikou si mají pořád o čem povídat. Popíjejí a provokují veselou debatou usedlé páry mamin a taťků, civějících do prázdna dlouhodobého manželského soužití. Druhé pivo a fernet. Čas se zastavil, tam v šenku letního tábora, vzdáleného deset kilometrů od rodné vísky.
Je čas k návratu. Oba poutníci mají výbornou náladu. Je jim spolu dobře. Najednou se před nimi objevil prudký svah. Vedoucí na táboře jej používají k umravňování zdivočelé mládeže. Každý, kdo opouští tábor severním směrem, musí vystoupat na tento kopec. Paní Hedvika se hrabe nahoru jako první, Ludvík jistí výstup z druhé pozice. Jde to ztuha. Žena sotva popadá dech. Přesně v polovině výstupu přichází vyznání lásky. Všechno urychlily promile alkoholu v krvi. Padly poslední stopy ostychu.
Vyznání lásky se dostavilo prudce a neočekávaně.
Vyznání je opravdové, vroucí, z nitra vyvěrající. Zůstávají stát. Ludvík přechází do důvěrného tykání. Chybí jen publikum, zdrcující herecký výkon, záře reflektorů a frenetický potlesk diváků. Muselo to ven. Ludvík je šťasten. Na tom svahu vykřičel své pocity, vyprázdnil své nitro. Má zavřené oči, obě ruce vztyčeny a zaklesnuty do zadku své milované!
Panebože! Pronesl své celoživotně očekávané a vroucí vyznání své vyvolené za jejím zadkem!
Zůstala překvapeně stát, nicméně se nepohnula. Takové věty ráda slyší každá žena v jakékoliv poloze. Paní Hedvika se zachovala jako dáma. Ani stín posměchu. Nepřerušila milostný výron výkřiky smíchu. Zasmála se až za hodnou chvíli. Ludvík se k ní přidal. Pak se smějí oba. Chechtají se a poskakují.
Jejich vztah se nezměnil. K vyznání však došlo na naprosto nevhodném místě. Ironií osudu zůstává, že nahoře, padesát metrů nad svahem, je překrásné místo, k vyznání lásky přímo předurčené. Ludvík vyznal lásku s rukama podpírajícíma zadek, když tlačil milostivou paní do svahu, jako sluhové pohodlného cestovatele Kořenského na Egyptskou pyramidu.
Nahoře nad svahem se mohlo vyznání lásky odehrát, přesně jako v telenovele Diblík z Puebla. Možná by došlo i k polibku za doprovodu scénické hudby. Ptáčci kolem by zajisté poskytovali tu správnou kulisu. Nahoře už k polibku nedošlo. V polovině svahu to jaksi nešlo pro odvrácenou polohu milované bytosti!
