Plzeň. Stojím před domem. Je zamčený. Nemám klíč. Je to tak dávno, co jsem otvírala vrata. Kolik je to vlastně let? Třicet? Čtyřicet? Nechci počítat.
Vidím dům a zahrádku, kde trávím prázdniny. Se sestrou. Houpám se na síti připevněné mezi stromy.
Zamlklá. Smutná. Ukřivděná. Sama. Vnitřně sama. Ta druhá.
Pocit, který bude doprovázet po celý život. Ale teď to ještě netuší. Ví jen, že se z toho chce nějak dostat. Nějak vykroutit. Jednoduše. Prostě. V osmi letech to ani složitě nejde. Zkusí druhou stranu. Ví, že existuje máma a táta, i když spolu nežijí.
Půjdeš ke mně. Zkusím to u soudu. Vezmu tě k tetě do Londýna.
Plzeň se vzdálila. Praha mizí. Hlavní nádraží – výstup Victoria Station. Na čas. Pak zase Victoria Station výstup Hlavní nádraží. Návrat k mámě.
Léta vzdalování a přibližování. Léta vzdoru, výčitek, rebelství.
Nechte je, oni si nabijou a až dostanou pár facek od života, tak se změní.
Odmykám. Mamko, kde jsi?
Z pokoje vychází bezmála devadesátiletá stařenka. Když mě vidí, rozzáří se jí oči.
Mamko, mám problém… Poslouchá. Pomůže. Nejen slovem. Chápe.
Už budu muset jít.
Stojíme v předsíni. Dívám se na ní. Je drobounká, maličká. Přiblížím se k ní a políbím ji na obě tváře. Usměju se očima.
Jsi hodná. A krásná, dodává dojatě.
A děkuju za všechno, mamko.