Jak si všichni přečetli v článku Modelkou v 77 letech, začala jsem v roce 1991 spolupracovat s firmou Avon. Celou moji budoucnost vlastně nevědomky zavinil bývalý ředitel, který mně kdysi nabídl práci manažerky v této firmě. Stále mám v paměti dlouhý stůl, na kterém tehdy byly vystaveny všechny produkty, které v té době firma nabízela k prodeji. Všude se vznášela vůně parfémů. Připadalo mi to jako v ráji. Až do té doby jsem nikde neviděla tolik různých produktů a také jsem ani nevěděla k čemu všechny slouží, tak jako většina žen tehdy. A tak jsem se do těchto produktů ponořila a opustila svoji kancelářskou práci.
Když jsem požádala o rozvázání pracovního poměru dohodou, setkala jsem se s patřičně jízlivým dotazem. Manažerkou? A ty jsi tohle někdy dělala? Ne, nedělala ale ráda jsem se to naučila. Byl to neuvěřitelný přechod z monotónního zaměstnání do neznámého nového světa, který se mi otvíral. Také nikdy nezapomenu na to, jak v tomto roce před Vánoci dovezli nová bílá auta pro nás, pro nové manažerky. Řidičský průkaz jsem měla od 20ti let, ale dlouho jsem nejezdila. To všechno nevadilo, rozhodně jsem to nehodlala vzdát. Dostala jsem klíčky a poraď si!
Vzhledem k tomu, že tady ještě nebyly luxusní hotely, jezdily jsme na konference do ciziny. Po zadání informací kde a v kolik máme být, ve Vídni nebo Salcburku apod. jsme těmi auty přijížděly. Tehdy to pro mě bylo zaměstnání snů. Tak mi ubíhaly léta. V tomto roce začala příprava Avonu na kampaň Prý bych měla. Jedná s o ženy, které se v životě zachovaly nějakým nevšedním způsobem, nehledě na to, co od nich společnost očekávala. A tak se dostalo až na mne.
Zavinila to okolnost, že jsem vlastně v Avonu začínala jako první a pak můj věk, protože si myslím, že jsem asi v této společnosti nejstarší. Se mnou byly ještě vybrány tři kolegyně. A tak jsem v největších vedrech, které letos byly, nastoupila do kadeřnického salonu na úpravu vlasů, několikrát se musela převlékat, až byl štáb s mým výrazem a oblečením spokojen a začalo fotografování. Opravdu moře pořízených fotografií v jednom okamžiku a při různých výrazech a štáb byl nadmíru spokojen.
Všichni mne ubezpečovali, jak je to se mnou báječné a fotografie úžasné. Mně to tak ale nepřipadalo. Nebyla jsem nadšena z make-upu, ani z nového oblečení, které zakoupili. Nenadchlo mne sako, které mi připadalo jako pyžamo, ani těžká bižuterie. Jen jsem litovala, že není vidět krásná a drahá růžová blůzička, která byla pod tím sakem. Při schvalování této fotografie jsem prohlásila, že vidím krásnou fotografii nějaké americké nevkusné dámy, ale pokud mne takhle chtěli stylizovat, že se jim to povedlo. A oni odpověděli, že ano.
Tak jsem se octla na billboardech po celé republice. Bylo natočeno také video, ve kterém vyprávím, že jsem vlastně neposlechla společnost, která vyžaduje od ženy tohoto věku umírněné jednání a vůbec, moc na sebe neupozorňovat. Já že jsem si žila jinak a zbytek života si chci ještě užít. Máme být tím to příkladem pro ostatní ženy. Videí bylo natočeno několik. Společnost nás pak upozornila na to, že videa poslali do Italie, kde bude natáčení žen z různých zemí, že budou vybírat z každé země jednu. Abychom ale nepočítali, že budeme vybrány pro velkou konkurenci.
Jedno odpoledne jsem se nestačila divit, když mně oznámili, že Italové vybrali právě moje video a že poletím do Milána na další focení. Vzala jsem to tak, že to je zase jeden zázrak v životě, protože několik zajímavostí mně už potkalo. Připravila jsem se tedy na let a s překladatelkou jsme se vydaly osudu a letecké společnosti všanc. Díky různým okolnostem jsem však v letadle lustrovala spolusedící, jestli někdo nemá v úmyslu něco s letadlem provést. Nic takového se ale nestalo a po hodině jízdy taxíkem z letiště jsme dorazily do hotelu. Taxík vjel až do domu a zastavil před skleněnou stěnou, která se rozevřela a byli jsme v recepci.
Hotel byl obrovský a ultra moderní. Tak se stalo, že jsme s kartou chodily dlouhou chodbou a nějak nemohly najít dveře do pokoje. Barevná tapeta byla tak jednotná, že klika skoro nebyla vidět. Tento hotel byl zvolen určitě proto, že v přízemí byla připravena natáčecí studia s různými stojany, maskérna a šatna, takže jsme nikam nemusely chodit. Byly tam ženy z různých zemí Evropy, takže jsme si s nikým nerozuměly. Viděla jsem, že jsem nejstarší i tam, protože paní z Litvy, které bylo 80, tak onemocněla a nepřijela. Zase se fotografovalo a natáčelo video. Humorná byla historka, kdy jsme byly všechny na ulici, měly jsme přecházet křižovatku, bavit se spolu a smát. Tak jsme si povídaly a nikdo nevěděl co, takže ke smíchu jsme měly opravdu důvod. Vůbec tam byla mezinárodní společnost. Z Ameriky přijel režisér a kameraman, z Londýna známá fotografka a maskérky a holiči byli z Itálie.
V Italii jsem kdysi půl roku žila. V Římě jsem byla několikrát, ale stále mám pocit, že jsem vlastně nic neviděla. Miláno jsem ale prohlédnuté neměla. Právě tu probíhal veletrh Expo 2015 a bylo tu hodně turistů. Na to jsme ale neměly čas. Na prohlídku centra a zajímavostí ano. Itálie je nádherná země a nikdy bych se asi nenabažila všech krás, které tu jsou. Večer jsme musely na večeře, které jsme si užívaly v krásných restauracích. Otevírali ale až v 19,30 a tak jsme byly první návštěvníci. Teprve když jsme my odcházely, byla restaurace plná a to i rodin s malými dětmi.
Potřebovala jsem také koupit pár dárků. Vzhledem k tomu, že je tu pro nás opravdu draho, jsme při prohlížení obchodů zůstaly v jednom s potravinami EATALY, kde jsem se rozhodla svým kolegyním koupit unikátní a pro Italii typický dárek, asi metr dlouhé a na krajích krajkově vlnité špagety. Měla jsem obavy, jak je ale převezu, jestli se v letadle nepolámou. Postavila jsem je do kufru a okolní věci naskládala okolo. Byl to asi dobrý nápad, protože jsem je všechny bez úhony přivezla.
Bez problémů jsme se vrátily domů a já už jen vzpomínám.
Čekám ale, jaké záludnosti si na mně osud ještě přichystá…
