Zelí srdce rozveselí aneb
Proč bych si nekoupil Hyundai

Zelí srdce rozveselí aneb
Proč bych si nekoupil Hyundai

25. 10. 2015

Mám rád zelí na všechny možné způsoby - čerstvý zelný salát, nejlépe s křenem, bílé zelíčko k vepřu a knedlu, červené zelí ke kachničce, bramborové knedlíky plněné zelím, střapačky se zelím a tak bych mohl pokračovat. Ale tu největší slabost mám na zelí kysané.

Táhne se to se mnou už od mládí, vlastně tu slabost má celá naše rodina. Ke kysanému zelí, tedy k jeho chuti, mně přivedl můj děda. Jako praktický lékař v jednom malém městečku v podhůří Beskyd, dostával od svých pacientů nejrůznější pochutiny - vajíčka, klobásy, uzené, špek. Byla radost se na něj dívat, jak si ukrajuje po kouskách z těch dobrot a blaženě se usmívá. A k těmto domácím pochutinám měl vždy nejraději kysané zelí.

Dělávali jsme si jej sami, nejdříve moje babička a pak od ní převzal štafetu můj táta. Měli jsme pětadvacetilitrový keramický sud, do níž se natlačilo 30 kg zelí. Krouhali jsme si jej vždy sami, podle starých tradic, dřevěných kruhadlem do dětské vaničky. Byl to vždy takový náš rodinný obřad, podobně jako bývá domácí zabijačka.

Táta s bráchou krouhali, máma solila a sypala kmín, já jsem šlapal a pak opět táta s bratrem na střídačku pěchovali vymačkané zelí do sudu, který se nejdříve pořádně vyčistil a vydesinfikoval syrným knotem. Po napěchování zelí se nahoru položila dřevěná destička, která se zatížila malým mlýnským kamenem, to aby zelí bylo pořád pod vodou. Pak táta přenesl sud do místnosti ke kamnům a začalo to největší drama - čekání na první bublinu.

Někdy zelí začalo bublat ještě týž večer po naložení, jindy na druhý den, někdy dokonce až za dva dny. Pokaždé to ovšem byla velká událost, protože první bublina je znamením, že zelíčko začíná kvasit.

Takto to chodilo dlouhé roky, vždy každý podzim se naložilo a celou zimu jsme pak jedli zelí na všechny způsoby. A pak se to stalo! Naše milované zelí z Nošovic, které bylo podle nás nejlepší na celém světě, muselo ustoupit korejským okupantům. Na polích, kde léta rostly krásné velké hlávky šťavnatého nošovického zelí, začala stavět výrobní haly automobilka Hyundai.

Mimochodem, tu maou obec Nošovice znají nejen "hyundaisté" a "zelaři", ale také pivaři, neb tam sídlí pivovar Radegast.

Zemědělské družstvo, které zásobovalo tímto vynikajícím zelím celou Moravu i část Čech, muselo hledat náhradní půdu. Nakonec boj s automobilkou ustálo a dokonce v roce 2007 získalo nošovické zelí ochrannou známku Evropské unie. Přesto od té doby nemám Hyundai rád, protože se nám zdálo, že na těch původních polích bylo to zelí lepší.

K tradici nakládání zelí jsem se po letech vrátil tady v Praze poté, co jsme si pořídili malý domek. Každý rok si nakládám malý, patnáctilitrový sud zelíčka z Otic. Je také moc dobré, avšak to nošovické... No jo, vzpomínky na mládí.

Mám čerstvě naloženo, zelíčko pěkně bublá a já už se těším, až si za tři týdny nandám první misku té kvašené dobroty. Jak říkával můj děda: zelí srdce rozveselí! A tak, pokud máte šrám na duši, přijďte ochutnat.

P.S.: A nekupujte auta značky Hyundai!

Můj příběh zelenina
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.