Není pes jako pes. Vyprávění
mé sestry Marcely o psí tašce

Není pes jako pes. Vyprávění
mé sestry Marcely o psí tašce

5. 8. 2015

Jsou módní výstřelky, které příliš dlouho nevydrží a zmizí hned s nástupem nového ročního období. Některá móda je však hodně trvalá, a takové oděvy můžeme bez obav brát ze skříně i po řadu roků, jako třeba minisukně, legíny, mikiny s kapucí, roláky a také různé chlupaté oblečení a doplňky. Ty jsou naštěstí z velké většiny z umělých kožešin, i když zvířátka hodně připomínají.

Tak jsem před léty dostala od sestry k vánocům chlupatou tašku. Byla šedě melírovaná a připomínala srst knírače zvaného „pepř a sůl“. Navíc měla semišové držátko, kombinované s řetízkem, a velikost prostě „přiměřenou“.

Záhy potom, co jsem s taškou začala chodit, stávala se ona cílem pohledů spolucestujících v městské dopravě. A nejen pohledů! A tak jsem mnohokrát vyslechla od lidí různého věku, žen i mužů, že si na první pohled mysleli, že cestuji se psem pod paží. Podotýkám, že jsem tak skutečně tašku nosila, ne však, aby připomínala psa, ale spíš z obavy před nějakým všímavým zlodějem.

S příchodem zimy jsem tašku opět vyndala ze skříně a situace se zase opakovala. Prostě se mnou cestoval „pes“! Ten se nezřídka stával impulzem k alespoň krátké konverzaci o zvířatech a cesta v tramvaji či v metru byla o trošku příjemnější.

Jen jednou byla taška přejmenována místo na psa na kocoura – od kamarádky, která věděla, že v panelákové garsonce psa nevlastním, zato mého šedivého kocoura znala osobně. Jenom jsem si moc nedovedla představit, že bych si toto sedmikilové zvíře mohla nést jen tak, jakoby nic, pod paží na ulici.

„Psí“ tašku jsem měla tři – čtyři roky, až byla srst už odřená a podšívka uvnitř se vytrhala. Nezbylo nic jiného, než ji odložit. S některými věcmi se člověk nerad loučí!

Avšak k dalším vánocům přišlo překvapení v podobě dárku od sestry. Chlupatá taška, tentokrát černá, připomínající srst teriéra, zvaného „smeták“, nebo jiného jemu podobného psa! Pomyslela jsem si: Jestlipak zase bude připomínat zvíře? Asi ve mně zůstalo něco z puberťáka, takže jsem čekala, že se zase mezi lidmi pobavím. Nemusela jsem čekat dlouho a teď už snad třetí nebo čtvrtou sezonu je taška dalším spolucestujícím „psem“.

Někdo si dokonce tašku pohladil, aby se přesvědčil, že to není zvíře. V samoobsluze jsem byla sledována bedlivými pohledy pokladní, až mi pak sdělila, že si myslela, že se mezi regály s potravinami pohybuji – samozřejmě se psem.

Že je lidský zrak omylný, je známo, ale že se zmýlí psí čich, jsem přece jen nečekala. V tramvaji v mé blízkosti cestovala dáma s dvěma pudlíky – světlým a černým. První zůstal v klidu, tašky si ani nevšiml. Zato černý pudlík se ke mně přitočil, opřel se mi packami o nohy a přímo okouzlen se začal k tašce natahovat, aby ji očichal – snad se chtěl i s „kamarádem“ pozdravit a nevím, jak by pozdrav dopadl, kdyby se uskutečnil a já bych nedržela tašku v náručí, ale blízko země, jak se zpravidla takové kabely nosí. Jeho panička mu však záměr překazila. Se slovy: „Ty hloupej, vždyť to je taška a ne pes!“ ho za vodítko odtáhla.

Snad je dobře, že se chlupaté tašky pořád nosí a že s těmi mými „psy“ jsme se už s tolika neznámými lidmi aspoň na sebe usmáli a řekli si pár milých slov. Možná, že se nám oboustranně i ten den trochu rozjasnil.

Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.