Když bylo dcerkám 4 a 5 let, jsou od sebe 15 měsíců, bydleli jsme v Dolních Počernicích nedaleko Prahy, což je hlavní trasa na Kolín. Starší dcerka se jmenuje Janička, té mladší jsme dali jméno Martinka. Bydleli jsme na jednom konci Počernic, škola a školka, kam holky chodily, byla na druhém konci vesnice, asi tak půl hodiny cesty.
Jednou jsem holky jako obvykle poslala k sousedům o 2 domy od nás, se suchým chlebem v silonové tašce pro domácí havěť. Sousedka jim za to dávala vždycky 10 vajec. Jelikož to nebylo od nás daleko, byly holky zvyklé chodit za obchodem samy. Cesta se svažovala z kopce, pod kopcem byla taková úvozová silnice, za níž už jen louka a za ní pole, v tu dobu plné vzrostlé kukuřice.
Když se ale děvčata po hodině nevracela, začala jsem zmatkovat, kde že jsou tak dlouho. Letěla jsem nejprve k sousedům, jenže tam mě ale ujistili, že jim dali vajíčka a holky hned odešly domů, kam ale očividně nedorazily. Tak jsem utíkala zpátky domů, manžel hned vzal motorku a jel je hledat po Počernicích a já běžela k tomu poli s kukuřicí, a jako debil je neustále volala, takže to hned vědělo celé široké okolí. Musím podotknout, že si tam děvčata ráda zaběhla při procházce kolem, bavilo je totiž trhat ty zlaté vlásky kukuřičné. No, ale v tak velkém lánu bych je mohla hledat do večera, ti dva špunti tam lehko zabloudí a ztratí směr domů. Proto by mohly být taky už ve dvou sousedních vesnicích za polem.
No, byl to pro mě děs a hrůza, prolétlo mi hlavou, co všechno se jim mohlo stát. Nakonec po marném volání jsem si řekla, že pokud jsou v poli, tak by mě musely dávno slyšet. Opustila jsem tedy vysokou kukuřici a vyrazila přes vesnici na druhý konec Počernic, přes rušnou křižovatku. Holky však stále nikde. Manžel na motorce objížděl vesnici a nejen naši. Asi po hodině marného hledání je manžel objevil kousek od mateřinky, kde rostly kaštany.
Sbírání kaštanů bylo obvykle oblíbenou každodenní nesmírně lákavou zábavou při cestě ze školky. A tak s velkou radostí nasbírané kaštany vsypaly mezi ta nešťastná vajíčka. No, vyobraz si to se svojí fantazií, jak asi obě dvě slečny vypadaly. Špinavé jak bezdomovci, vajíčka jim tekla po nohách, utíraly si to ručkama, takže to měly všude i po obličeji, no hrůza. Ale naprosto šťastné, se spokojeným úsměvem. Když jsem je uviděla, tak ta úleva z toho strachu o ně,byla nepopsatelná, chtěla jsem je nejprve seřezat, ale to nešlo. Ta jejich radostná očíčka, že mají kaštany, no tak ty mě teda odzbrojily.
Toť vše. Jo, ta taška se vyprala k dalšímu použití. Z kaštanů se nadělaly figurky, no a vajíčka? Taška byla propustná, a tak nebyly ani omelety. To si jistě představíš.
