V roce, kdy jsem chodil do 7. třídy, nastalo v mém životě veliké stěhování. Moji rodičové se rozhodli k návratu do svých rodných míst. Já se tedy musel loučit s kamarády. Naši prodali rodný můj dům a koupili v Plačicích u Hradce Králové starší domek. Bohužel, i s nájemníky. Taťka jel do Plačic dříve než zbytek rodiny, Blanina v té době již chodila do pedagogické školy v Jablonci, já byl stále ve Mšeně. Přesto rodičové nečekali na konec školního roku a přesun celé rodiny nastal. Mamka se vlastně vracela do své rodné obce, kde bydlela i babička, ke které jsme jezdili na prázdniny. Ale tyhle prázdniny však trvaly několik let.
Jelikož několik kamarádů jsem již na novém místě měl, nebylo to tak zlé. Jen do školy to už nebylo přes plot. Muselo se tam jezdit trolejbusem. Novinka. Novinkou byla i spousta nových spolužáků. Ta škola byla v Kuklenách, což byla část Hradce. Do téhle školy nechodili jen místní, ale z i dalekých vesnic. Ti dojížděli i vlaky. Takže kamarádi se po vyučování rozprchli a zůstalo jen těch několik plačických. Dřív jsem byl zvyklý, že vím, kde všichni bydlí, teď to zůstalo na vesnicích.
Jenže to už přišly roky, kdy mě začalo nějak více zajímat, proč se děvčatům ty halenky nadzvedávají, začalo se mi líbit více v jejich společnosti, no prostě se mi začaly zapalovat lejtka. Ve škole jsem byl posazen vedle dcery pana zástupce Jany. To mi vyhovovalo najednou víc než sedět vedle kamaráda Pepíka. Jenomže ona mě jaksi nevnímala a byl jsem jí očividně fuk. Přitom se mi ještě líbila i jiná Jana. Ta bydlela nedaleko nás, ale její pohled směřoval taky jinam. Bylo to v dnešních vzpomínkách nádherné období. Ty dvě se to nedozvěděly. Jedna nikdy, druhá po 35 letech při srazu školy. Tak už to někdy chodí, že zůstanou jen krásné vzpomínky.
Když jsme se nastěhovali do polabských nížin, nastoupil můj taťka na dráhu jako topič na lokomotivě. Byla to makačka. Byla taky ale toho součást režijka, což umožnilo cestování vlakem. Takže na cestu do Mšena se dlouho nečekalo. Bylo tam příliš mnoho známých a dobrých přátel i mých rodičů. Všichni jsme se neustále vraceli domů, do Mšena. Všem to zůstalo na celý život. Tak jsem se dostal jednou do mšenské školy v době vyučování a zasedl se starou partou do lavic. Paradoxně paní učitelka, která bydlela v naší původní ulici, mi klidně řekla, proč nepíšu, kde mám věci. Já ji řekl, že nemůžu, jelikož mám učení až v Hradci. Rozesmála se a bylo po hodině. Místo vyučování se třída, včetně paní učitelky, začala vyptávat co a jak je v nové škole. Spolužáci byli rádi a já šťastný. Byl jsem stále součástí jejich party.
Naši si i v Plačicích pořídili hospodářství. Navíc přibyla koza. To nejen na krmení, ale bylo ji nutné i dojit. Z počátku to při mých výkonech muselo být pro kozu utrpení. Kolikrát mi ta potvora šlápla do hrnce, a mléko bylo na krmení. Moje kuchařské umění bylo a je stále stejné. Nic moc, a tak první, co jsem se naučil, bylo uvařit si krupicovou kaši. Se skořicovým cukrem - to byla skutečně pohádka mého mládí. Jelikož králíků v kotcích moc neubývalo, a naši na dráze už dělali oba, Blanina dělala školu v Jaroměři a přijížděla dlouho, já po příchodu ze školy vzal káru, kosu a vyrazil na trávu. Na kose mi taťka ohnul špičku nahoru, abych nebyl neustále zapíchnutý v zemi. Doma za plotem bylo fotbalové hřiště, ale to mě vůbec nelákalo a neláká dodnes. Nějak mi to vůbec nevadilo, že musím okolo té havěti doma. Nakonec nebyl to každý den, našim taky vyšla někdy volna. Ale turnusová služba je turnusová služba.
O prázdninách jsem jel na pionýrský tábor do Orlických hor. Bylo tam moc hezky. A taky hezké holky. Tak nějak jsme se sblížili s dívkou jménem Milena Novotná - byla z Letohradu. Dokonce jsem se za ní jel podívat a na kole. Cvok. Takovou dálku. Všechno však skončilo dětským povídáním a úsměvy. Byli jsme děti. Sice děti, ale jednou o prázdninách jsem měl zážitek. Koupelna v té době v baráku nebyla, a tak se naši nájemníci koupali ve vaně v kůlně. Měli dceru o rok starší a já se opravdu náhodou dostal za tu kůlnu, když se šla Květa koupat. Slyšel jsem šplouchání vody a v prknech kůlny byla díra po suku. No, to oko mi málem prošlo až dovnitř. Já najednou viděl v detailu, jak ženské tělo vypadá. Květa to tělo měla pro mě dokonalé. A aby se náhodou nikdo nekoukal, koupala se otočená zády ke dveřím. Já byl samozřejmě vzadu. Jenže v nervozitě podívané jsem se nějak pohnul a zarachotil. A Květa, která se již otírala a stála, zaječela, upustila ručník a odhalila celou svou krásu. Potom zkřížila ruce před ňadry svými. Jen tedy ještě bleskový pohled na tmavý klín a už jsem zdrhal. Tak pro mě skončil neslavně první striptýz v životě. Její mamka se jen zeptala, jestli jsem se díval, já mlčky odkývl a tím to skončilo. S Květou jsem se bavil klidně dál a po letech jsme se tomu zasmáli.
V Plačicích jsem dochodil 8. třídu a rodiče mě dali do škodovky vyučit zámečníkem. Neměl jsem vůbec žádnou páru o tom řemesle. Rodiče však tak rozhodli a věděli asi proč. Do toho učňáku nás šlo ze školy víc, i když na různá řemesla. Před nástupem do školy jsme jeli všichni na chmelovou brigádu. Tam jsme se lépe poznali i včetně našeho budoucího mistra. Bylo to v Jimlíně a po brigádě jsme tam mívali volno. Tak jsme okukovali místní děvčata a měli silácké řeči, kdo koho sbalí a tak podobně. Já se tam skamarádil s jednou místní dívčinou, Marcela se jmenovala. Kdepak jí je dnes asi konec? Tenkrát to bývalo útlé děvčátko, dnes je to možná pěkná dáma s pěkným pozadím. Bylo to jen takové hezké povídání s fotkou na rozloučenou. Tu fotku mám do dneška.
V té době se ještě dělalo v sobotu, a tak se muselo ráno vstávat i o sobotách. Sice byla kratší pracovní doba, dělalo se jen do 12 hodin. Časem se to změnilo na soboty sudé a liché. To vydrželo dost dlouho. Tak uběhl první rok v učení a přišel druhý. To už byla víc užitečná práce, ale taky do prváku přišla děvčata. Samozřejmě jsme navázali brzo kontakty. Bohužel pro mě jen vizuální. To zajímavější mělo přijít o hodně později. Ač se mi samozřejmě děvčata líbila, nevěděl jsem si s nimi rady. Ostatní kamarádi, dle svých řečí, byli málem zralí na otcovství, já fyzický kontakt s tělem dívčiným neměl. Samozřejmě, že občas ty jakoby náhodné dotyky v místech příjemných, ale jinak jsem byl naprostým jelimánkem.
V druháku jsme se dohodli s kamarády a kamarádkami, že půjdeme do tanečních. Tam přeci jen ty dívky byly víc při ruce. Doslova. Ta, kterou jsem si oblíbil já, byla až z Pardubic a jmenovala se Lída. Tak já na rande jezdil na druhý konec Pardubic. Vodili jsme se i za ruce. Pusa byla pro mě problém, neboť strach z toho, že se zesměšním, protože líbat neumím, byl silnější než pokus o pohlazení ňader, což by byl pro mě vrchol. Naivka. Nakonec si vzala mého kamaráda z učení. Po letech jsme se potkali a dobře popovídali s úsměvem.
Díky tanečním přišly i nedělní taneční čaje. Tam bývalo děvčat více. Jednu jsem jednou pozval na rande. Do dneška si pamatuji, že se jmenovala Jana. Při podvečerní procházce jsem se ji snažil políbit a dopadl jsem jak sedláci u Chlumce. Byla na mě zkušená a já úplný blbec, a tak to bylo rande poslední.
Smějete se v duchu nebo nahlas? Smích je zdravý, tak se smějte. Já se tomu taky dnes usmívám. Mělo to svou něhu a půvab, rád na to vzpomínám.
