Zoufalé činy zoufalého člověka
Ilustrační foto: Ingimage

Zoufalé činy zoufalého člověka

4. 2. 2022

Říká se, že zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Po pohřbu manžela jsem seděla u okna jako socha a civěla do zahrady na tvárnice, které byly připraveny k nástavbě domu. Setmělo se. Jako by se mi trochu ulevilo.

Vyhovovala mi tma, nic nevidět, ještě tak nic nevědět! Bála jsem se nového dne. Co bude?

Co by bylo. Fungovala jsem jako robot. Hromadu starých tašek z přístavku jsem vyvozila na kárce do kontejneru. Trvalo mi to týden. Nachodila jsem kilometry a nad hlavu vyzvedala x těžkých kbelíků, abych je vysypala. Noci byly sladké, spala jsem únavou jak zabitá. Těžká práce držela moji psychiku na uzdě.

Konečně jsem se odvážila navštívit Stavební odbor a poptala se na stavební povolení. "Nemůžeme vám dát povolení, pokud nebudete mít statický posudek na stávající dům."

Dobře. Vyhledala jsem geodézii, přišel statik, prohlédl dům, poplácal sedmdesát centimetrů tlusté zdi a řekl: "Tady v chodbě odkryjte základ do hloubky jeden a půl metru, tady na půdě odkryjte trám."

Nářadí jsem měla. Odstranila jsem dlaždice a krumpáčem vykopala potřebnou jámu. Než jsem našla a odhalila trám na půdě, překopala jsem x metrů podivné podlahy. Mých 56 kilo se snažilo. Donesla jsem na úřad posudek statiky domu. Uznali, že je potřeba stavět, když je právě uzavřena ulice z důvodu výměny potrubí a může tam stát jeřáb, uznali, že nechci tvárnice nechat napospas počasí, ale co naplat: "Bydlíte v ulici chráněné Památkovou péčí. Nevíme, kdy odsouhlasí váš projekt."

Šla jsem tedy k památkářům. Připadala jsem si jak ubohý prosebníček, takové nic, když jsem prosila o urychlení rozhodnutí, abych stihla vše včas. "Nemáme jenom vás, máme měsíc na správní řízení a ten váš arkýř... Hlesla jsem: "Není jediný v té ulici a paní architektka říkala..." Odbyli mne, odešla jsem se svěšenou hlavou a s hrozbou tučné pokuty, začne-li se stavět. Měla jsem dojem, že se všechno a všichni proti mně spikli.

Chodila jsem na tento odbor pravidelně a vedla s nimi spor. S paní vedoucí odboru jsme se staly nepřítelkyněmi. Stála na straně těch, kteří měli o domek zájem a chtěli ho koupit. Povolení jsem si  doslova vyštěkala. Odborník v pohodlném obývákovém posedu mi s gustem vylíčil, co smím a co ne. Zachovat a ošetřit prožraný krov, jen přírodní materiály...

Firma, která stavěla, byla solidní, dělníci však lajdáci. Pokrývačskou četu jsem vyhodila a jejich nářadí za nimi, protože v pracovní době hráli karty a smrděli alkoholem. Skoro tři týdny jsem zatloukala vchod do domu překližkovou deskou, stejnou dobu jsme do patra lezli po žebříku. Stavbyvedoucí byl neschopný břídil. Prázdniny uběhly a plynaři ne a ne povolit rozvod plynu v novém poschodí. Jednání s vedoucím této instituce mne přivádělo k infarktu. Skoro dvoumetrový chlap kuňkal jak ropucha na prameni a čekala jsem, kdy konečně natáhne ruku. Urazila bych mu ji. Uběhlo září, byl říjen, začínala chladna a já jsem se musela uchýlit k stížnosti. Dobře jsem udělala.

Konečně jsme vše uklidili, přestěhovali se a všichni tři unavení strávili první vánoce v novém bytě, kam jsme si přenesli a dali zabudovat vše, co manžel ze dřeva vyrobil a co jsme měli tak rádi. Život se ubíral dál. Našla jsem si vedlejší pracovní poměr a den rozpočítaný na minuty dokonale vyplnila prací. Vyměřili nám vyšší daň za nemovitost a já ve věčném nedostatku času jsem ji šla zaplatit na Finanční úřad.

Dorazila jsem tam několik minut po půl čtvrté. Okénko bylo stažené a úřednice - pokladní měla vyrovnané bankovky do sloupků a něco psala. Nevšímala si mě. Počkala jsem chvíli a pak zaťukala na okno. Úřednice nadzvedla okénko a houkla. "Je zavřeno". Podívala jsem se na úřední hodiny a optala se: "Jak to? Vždyť je  tu napsáno do šestnácti hodin." "Už mám spočítanou kasu, přijďte si zítra!" Nepřijdu, jsem tu dnes," položila jsem na parapet peníze se složenkou. Dohadovaly jsme se a já nemohla pochopit, proč to nemohu zaplatit. Její argument jsem nebrala. Představila jsem si, kolik času já musím věnovat své práci a nehledět na hodiny. "Zítra přijdu zase takhle, nemám jindy čas." "Pošlete to poštou!" "Nepošlu, jde mi o čas a o každou korunu. Chci mluvit s ředitelem!" Úřednice telefonovala, pak nadzvedla okénko a vystrčila na parapet telefon. Představila jsem se a řekla problém. I on mě poslal na poštu. Cloumala se mnou bezmocnost. Bouchly ve mně saze. "No bodejť by to tu fungovalo, když je tu neschopný ředitel..." a třískla jsem sluchátkem do vidlice, až se rozlomilo na dvě půlky. Odešla jsem pomalu, se vztyčenou hlavou a jen jsem zaslechla u vrátnice něco o policii. Šla jsem domů klidná, odhodlaná Finanční úřad zlikvidovat.

Nikdo mne nestíhal a pět let za mne domovní daň platily kolegyně. Už tam zase dávno chodím, radím se o výpočtu daní z pracovní činnosti, telefonují mi, abych si nezapomněla vyzvednout přeplatek na dani. Jsou tam úplně jiní lidé. Nebo jsem jiná já?

Můj příběh ovdovění
Hodnocení:
(5 b. / 42 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.