Útěcha
Ilustrační foto: Pixabay

Útěcha

22. 2. 2022

Poprvé pocítila Marie, že není vše v pořádku, když jí v nohou projela ostrá bolest. Včera byla u lékaře na převazu a teď pozorovala, že obvazy jsou zase mokré, rány mokvají. Staroba, choroba, chudoba. Tak by mohla charakterizovat stav, ve kterém se právě nachází. Teď seděla jako každý den na schodech u kostela a čekala první skupiny cizinců, které vejdou a dají ji nějakou tu korunu. Sedla si naproti dědkovi, jako vždycky. Měli všichni svá místa. Dědek dneska nebyl ve své kůži, náladu měl pod psa, což poznala z dálky podle schouleného těla a schovaného obličeje.

Je to slabý, dneska. A ještě k tomu teď přišla ta rumunská cikánka, která všechno sebere.

Slyšíš, dědku, ta cikánka nám všechno vezme. Ty tu sedíš, hlavu schovanou, ani se nehneš. Dyť sme si ani neškrtli. Máš tu misku skoro prázdnou.

Něco tam je. Dal jsem si to do kapsy.

Ale nekecej, já tě pozoruju, máš kulový.  Vyhoď tu Rumunku, slyšíš. Co mlčíš!

Ale jo.

Řekneš jo a ani se nehneš. Ty jsi k ničemu.

Dej mi pokoj, bábo jedna bláznivá.

Kdyby tu byl Míra, ale ten chodí jen v sobotu a v neděli. Ten by ji vyhodil. Stejně stojí na jeho místě. Jen počkej, až přijde Míra, to vyletíš, že se nebudeš stačit divit. No, jo, když von už teď chodí jen jednou tejdně.  Vždycky se na to umeje v Holešovicích na nádraží. Vlasy má k ramenům, věčně zaprášený a špinavý jako ty schody u kostela.

Marie najednou pocítila jakousi náklonnost k tomu zatracenýmu chlapovi, jak mu občas říkala. Věkem by mohl být jejím synem, je mu teprve pětačtyřicet.

Copak Mírovi, tomu je hej, v létě spí v parku, u něho vlčák v klubíčku. Jsou to taková dvojka. Když je tu, tak je mi líp. A ten den líp utíká…. V zimě prej spával u nějaký ženský. Říká, že si člověk venku musí dát pozor na nohy, když je velká zima. Jemu se to říká, ale já se bojím spát v parku venku. Teď to ještě jde, teď není taková zima. Pak budu muset zase holt spát někde v nonstopu. Ta zima je vůbec nejhorší. Ta by neměla bejt. Musím si zase koupit něco v sekáči. Tyhle hadry už musím vyhodit, jsou špinavý jak prase. Beztak jsou na rozpadnutí. Míra taky říká, že člověk nesmí všechny peníze hned utratit. Ne prej jako ta bába, co tu byla přede mnou. Prej hned jak měla peníze, koupila si flašku vodky a do půl hodiny jí celou vyžunkla. Vona prej hrozně pila. A pak spadla do toho koše, co u něj seděla. Támhle sou zase kapsáři….

Ach jo. Kdyby už vypadla ta Rumunka. Věčně mele, děti, děti, dejte. A všechno mi vyfoukne. A dědek se ani nehne. Ten ji tak vyhodí. To jo. Na svatýho Dyndy. A my utřem hubu. Není to moje vina. Vždycky mně před nosem všechno ulítlo. I mýho starýho mi vyfoukla jiná. A syna taky, ta snacha mizerná, kterou jsem tak nesnášela. Věčně štvala syna proti mně, až jsme se přestali vídat.

Je fakt, že Marie se nikdy moc nesnažila. Proč taky. To se k ní hodí, k Marii. Vždy to, co chtěla, jí bylo odebráno. I dneska, je už skoro poledne a ona má sotva stovku. Asi to za chvíli sbalí a přijde zítra. To už tu bude Míra. Pomalu se zvedla ze země, dala polštářek, na kterém seděla do igelitové tašky a loudavým krokem scházela ze schodů. Věřila, že se všechno vyřeší i bez její velké námahy. Ostatně jako všechno v jejím životě.     

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.