„Dobrý den, dámy a pánové. Děkuji vám, posaďte se. Proč není smazaná tabule? Vždyť víte, že se pak na mokrou nedá křídou kreslit. Tak, kdo má službu? Nehlásíte se, ale tady čtu v třídní knize, že Matlík a Nováková. Tak Matlíku, šup na to, hned! ...
Pane Matlíku, já jsem to zaslechl. A nevěřím svým uším......Vy jste slečně Novákové řekl:
„Di to smazat, ty vole." A sám jste zůstal sedět na zadku. Musím Vás upozornit, že to takhle v mých hodinách nepůjde!
Zaprvé. Slečna Nováková má dostatečně vyvinuté druhotné pohlavní znaky, abyste pochopil, že se jedná o ženu a podle toho ji také oslovoval. A k ženám se, pánové, budete chovat jako džentlmeni, ponecháte na nich jen verbální část z povinností služby a nenecháte je mýt tabuli. Zvláště ne v minisukních. Slečno Nováková, Vy se můžete posadit.
Zadruhé, když se takhle hrubě chováte k ženám, tak asi i ke všem ostatním. Abyste někdy nenarazil... Měl jsem na střední škole spolužáka, který nedokázal bez konverzační vsuvky „vole" (i několikrát v každé větě) vůbec souvisle promluvit. Dokonce ani při zkoušení u tabule. Naštěstí se mu to transformovalo na slovo „véé", takže to kantoři většinou nevnímali. Jen my, kteří jsme ho znali.
Má rada do života se týká základní slušnosti, která se vždy vyplatí - a naopak. Uvedu vám teď příklad ze života. Předem se omlouvám za vulgarismy, musím je použít, protože cituji a přišel bych o pointu. Následující příběh zažil náš kolega - pan inženýr Mlíkař. Přihodilo se mu, že udělal při předjíždění autem tzv. „myšku". Byla to jeho chyba. Před uzavřenými závorami ho ten člověk dojel. Vystoupil z auta, běžel k němu a už volal jedním dechem:
„Ty vole jeden pitomej, ty krávo jedna zasr..., dobrý den, pane profesore"!
Byl to totiž tatínek jednoho našeho studenta. Kolega měl otevřené okénko, tak to slyšel celé. Takže nastala trapná situace. (Trapná pro oba, viďte, pane Matlíku). Mohl to přece říci slušně, třeba: „Pane, jaký jste to řidič? Vždyť jste málem způsobil dopravní nehodu". A tak podobně. Souhlasíte se mnou?
„Ale holky si taky říkaj ty vole"!
To Vás neomlouvá, píši Vám do třídnice další týden služby. Jenom Vám, slečně Novákové ne. A ještě tu tabuli zkuste setřít suchým hadrem. Ták, děkuji. Zamyslete se nad tím. Co kdybyste jí byl řekl:
„Prosím tě, mohla bys smazat tabuli, já jsem si ještě nestačil opsat domácí úkol"?
Ona by se na Vás, pane Matlíku, mile usmála... Asi tak, jako se usmívá teď. Viďte, slečno?"
„Jasně, určitě, to by bylo hezký."
Volování mi u studentů vadí a nejen u nich. Dříve, ve funkci stavbyvedoucího, jsem si toho užil na celý život. Ten zlozvyk přetrvává již nejméně čtvrtou generaci, jazykovědci se nemohou shodnout na příčině. Je možné, že k jeho rozšíření přispěli za první republiky svým dialogem Jiří Voskovec s Janem Werichem, kteří se tak oslovovali z recese. Předtím byla obvyklejší konverzační vsuvka „čéče"(člověče).
Nešlo by to se k ní vrátit? Anebo se raději naučit hovořit úplně bez těchto vsuvek?
Ale jak na to? Kdy a kde? V rodinách to zřejmě nepůjde, to spíše ve školách, tam je zdroj té nákazy i pro děti z rodin bez volování. Tedy na pedagogické fakultě? A kdo by měl rozjet osvětu napříč generacemi? Snad novináři ve všech médiích? Takže začít výzvou na katedrách žurnalistiky?
Tento fenomén by chtěl psychologický rozbor a pohovor i s uchazeči o funkce na nejvyšších místech, vždyť někteří z nich si to volování neodpustí ani v poslanecké sněmovně - viz nedávno mediálně známý výrok tehdejšího premiéra úřednické vlády, když nezaregistroval zapnutý mikrofon. (Šlo zřejmě o letadlo na pohřeb Nelsona Mandely.)
„Kdo to zaplatí, ty vole?" (Otázka vedle sedícímu ministrovi téže vlády).
Pravděpodobně již na toto téma existuje řada odborných prací, ale nepostřehl jsem, že by se na vědeckých pracovištích lingvistických, sociologických, psychologických a zejména pedagogických někdo vážně zabýval aktuálním kultivováním hovorové češtiny, aby v ní tento jev nezůstával ještě po další staletí. Jisté je, že se již dávno nejedná o nadávku nebo vulgarismus, ale často naopak o důvěrné přátelské oslovení, byť převzatým názvem vykastrovaného býka. Pochybuji, že podobný problém vůbec existuje v jiných jazycích. Nebo ano? Odpoví nám někdo z učitelů/učitelek cizích jazyků? Myslím, že i nám nejbližší a nejmilejší Slovensko zůstalo proti tomuto nešvaru imunní.
„Co Vy na to, véé, pane ministře školství¸ véé, zřejmě jste tento problém, véé, dosud vůbec nezaregistroval, véé... Ani žádný jiný ministr školství před Vámi za všech režimů, (vééééé - plurál)".
A jak jste na tom vy, vážení čtenáři? Také se ve vašich rodinách voluje a je vám to jedno? Anebo to už generaci v produktivním věku začalo vadit, protože je namáhavé dávat si pozor na jazyk při oficiálních příležitostech? Napadne vás někdy pohovořit si o tom se svými dětmi či vnoučaty? Mohou volovat i rádoby džentlmeni? Neměl by nějaký psycholog nápad, jak se toho v těchto případech zbavit?
Mimochodem na stránkách Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR jsem si vyhledal, že slovo „džentlmen" je již preferováno před slovem „gentleman", i když obojí je možné.
Poznámka pod čarou
K těmto úvahám mi dala podnět diskuze na www.i60.cz o nedostatku gentlemanů ve 21. století. Historické reminiscence jsem si oživil v článku mého známého novináře - pana Marka Kerlese na podobné téma. Předcházející reportáž je téměř doslovný záznam mé vyučovací hodiny na SŠ, až na jméno mého kolegy.