Je mi čtrnáct a chodím do poslední třídy na základní škole. Vypadám starší, než jsem, a jsou s tím problémy. Jednou jsem jela vrátit sestře synovce. Jemu byly dva a mně čtrnáct. Elektrika nacpaná a Honza těžký v náruči jako kovadlina. Tak jsem si ho nadhodila na paže a v tom se ozval Honzíkův hlásek:
„Pane, mohl byste pustit maminku sednout, bolí nás nožičky.“
Kolem si šeptali, tak mladinká a už tak velké dítě, kam ta mládež spěje, a oči v sloup.
Jednou jsme se vydali s kamarádkou Vlaďkou do kina. Už si nepamatuji, co dávali, protože co se stalo potom, je daleko zajímavější. Kousek od nás seděli dva kluci, já je odhadla tak na osmnáct. Na film se moc nesoustředili, protože věčně zírali směrem k nám. Představení bylo konečně u konce a my jsme se vydali všichni směrem k východu. Venku si kluci dodali odvahu a oslovili nás velmi originálním způsobem.
„Ahoj kočky, kam máte namířený poklus?“
„Kam asi, domů, jinak budeme vaděné vařekou přes zadek,“ zasmála jsem se s chutí.
Asi to brali jako žert, a tak se nám poslušně zařadili po bok. Byli fajn, a hlavně nás nenudili tak, jako naši vrstevníci ve třídě. Pak mě Jarda chytil za ruku a zpomalil krok. Vlaďka šla s Jirkou kus před námi, a jak jsem si všimla, i oni se drželi za ruce a Jirka mával druhou rukou a něco vysvětloval a kámoška horlivě přikyvovala. Jarda toho sice moc nenamluvil, ale byl kouzelný, jak se červenal a polykal slova, která se mu drala do pusy. Chvíli jsem měla pocit, že se jimi udusí. Sem tam jsme něco prohodili, ale moc řečí nenadělal, o to víc jsem měla pomačkanou ruku, a to tak, že jsem se bála o její zrušení. Pomalým krokem jsme přišli ke Svratce, která teče kousek od mého domova. Posedali jsme na schůdky, dobrých pár metrů od sebe, abychom měli soukromíčko.
Jarda si mne přitáhl k sobě a já se opřela hlavou o jeho rameno, bylo to zvláštní. Ještě jsem vlastně nic takového neprožila. Po těle jsem měla husí kůži a strach, co bude dál. Mlčel a jen mě něžně kolébal v náručí. Potom mi zdvihl bradu a jemně políbil na ústa. Jak moc to bylo jiné od první pusy od Pepana. Bylo to jako přitisknout pusu na zralé třešně a přitom mít v puse čokoládu. Jemným tlakem mi pootevřel pusu a já poprvé věděla a cítila, jak vypadá polibek dospělých. Všechna místa na těle se mi probudila. Už jsem nebyla dítě, ale probouzející se holka dychtivá po lásce. Ale přece jen strach z tolika intimností mne probral k životu. Rázně jsem vstala, rozběhla jsem se domů a tváře mi jen hořely. Za sebou jsem slyšela, zítra zase tady. Doma jsem nezvykle rychle skočila do postele a prožila jsem si ten den ještě jednou ve snění.
Moc jsem se těšila na ráno, až uvidím Vlaďku a pokecáme o tom, co se to s námi v neděli stalo. Sotva jsem otevřela oči, byla Vlaďka u nás a oči jako kráva před kopcem. Měla jsem strach, že jí vypadnou z hlavy. Rychle jsem se oblékla a cestou jsme probraly naše zážitky z minulého dne. Do třídy jsme vpluly jako dvě královny, přehlédly naše třídní ctitele jako nuly a posadily se do lavice. První hodina uběhla jako voda a já se těšila jen na večer. Druhá hodina byla biologie a naše učitelka nám oznámila, že přijdou suplovat dva studenti z pedáku.
Otevřely se dveře a v nich se ukázali Jarda a Jirka. Málem mne ranilo. Koukla jsem se na Vlaďku a ta střídavě zelenala a červenala. Po počátečním šoku se mi chtělo děsně, ale fakt děsně smát a dělala jsem vše pro to, aby nás uviděli, na rozdíl od Vlaďky, která strkala hlavu málem až do lavice. Kluci stáli na stupínku a přehlíželi třídu, když se Jardův pohled zastavil o moji tvář. Zbledl a já vyprskla. Učitelka mi vynadala a vyhodila ze třídy. Já jsem byla tak ráda, že tam nemusím být, a litovala jsem Vlaďku a oba kluky. Po škole jsme se couraly domů a přemýšlely, zda máme rande nebo nemáme rande. Já se rozhodla, že tam půjdu. Měla jsem to pár kroků a chtěla jsem ho vidět. On tam fakt byl a čekal. Podíval se mi do očí a trvalo dost dlouho, než promluvil.
„Proč jsi mi neřekla, že chodíš do devítky, vypadáš na víc.“
„To je fakt, vypadám.“
Podívala jsem se mu do očí a oba jsme se rozesmáli a nemohli jsme dlouho přestat.
„Jsi krásná a já počkám, až dokončíš školu, chceš?“
„Nečekej na mě, jsem fakt ještě dítě a uvidím, co mi život přinese, ale děkuji za krásný včerejšek. Nikdy nezapomenu na první polibek od krásného kluka.“
Dala jsem mu pusu na tvář a domů jsem odcházela se slzami v očích a loučila se poprvé s tím zvláštním citem, co mu lidé říkají láska.
