Rozdávali jsme radost

Rozdávali jsme radost

1. 4. 2015

Když jsem se připravovala s Bertíkem na druhou návštěvu do Jedličkova ústavu, říkala jsem si, že vám po návratu pošlu několik fotek a nebudu psát žádný článek. Svůj názor jsem ale změnila hned po vstupu mezi klienty.

Tentokrát se jednalo převážně o lidičky s těžším postižením, kteří byli téměř všichni na invalidním vozíku. Také jejich vnímavost mluveného slova byla oproti těm předešlým (viz článek Rozdávali jsme štěstí) daleko a daleko problematičtějši. Musela jsem proto rychle ve svém programu zaimprovizovat a přizpůsobit jej jak časově, tak i slovní doprovod pro ně omezit na minimum. O to více jsme byli - nejen já, ale i pracovníci ústavu - překvapeni, s jakým soustředěním tito lidé pozorovali celé vystoupení.

Mnohokrát, když Bertík předváděl nějaký krkolomnější kousek, se ozývaly i hlasité zvuky, vyjadřující radost a snad i nadšení. Já a ani pracovníci jsme si nebyli jisti, jak bude Bertík klienty přijímán, když se k nim bezprostředně přiblíží. Byla to první návštěva pejska v tomto oddělení. Jelikož ten můj " canisterapeut" je naprosto ovladatelný, já říkám "dotekový" a nadšeně plní veškeré pokyny, nenastal jediný problém. Bertík není zbrklý, nechá se hladit po celém tělíčku, opatrně přijímá z nastavených dlaní odměnu a poté je nadšeně olizuje. Tentokrát opět došlo i na tváře, což vyvolalo v některých případech i výraz jakési blaženosti.

Velkým zážitkem pro mne byla přítomnost starší paní, která před patnácti lety ochrnula po štípnutí infikovaným klíštětem. Přestala mluvit, pohybovat se, nekomunikovala žádným způsobem. Díky péči pracovníků ústavu a pochopitelně díky své vůli je v současné době schopná (sice těžce) mluvit a dokonce se i pohybovat za pomoci asistentky. Slouží jí velmi dobře paměť. Proč toto píši. Tato paní, bývalá lékařka, byla před těmi patnácti lety velkou chovatelkou německých ovčáků, měla chovnou stanici, jezdila po světových výstavách a závodech, ovšem, nemocí vše skončilo.

Dnešní návštěva znamenala pro ni po dlouhých letech opět setkání s živým pejskem. Její otázky a nadšení nebraly konce. Musela jsem jí doprovodit na její pokoj, kde má vystavenou galerii pohárů a fotek svých psů. Ještě překvapivější pro obě bylo, když jsme dokázaly zavzpomínat na mnohé společné známé z kynologického sportu, neboť i já jsem měla chovnou stanici tohoto plemene (když jsem se zeptala mimo jiné, zda znala jednoho nejmenovaného pana rozhodčího, mávla rukou a pravila "to byl ale vůl"). No, co na to říci.

Když jsme se spolu loučily, bylo to velmi osobní a snad až dojemné. Uvědomovala jsem si, co pro tuto paní naše návštěva znamenala. Odjížděla jsem domů opět s pocitem velkého uspokojení.

dobročinnost dobrovolnictví vozíčkáři
Hodnocení:
(5 b. / 2 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.