Pomsta za Alíka

Pomsta za Alíka

20. 3. 2015

Je to už hodně dávno. Tenkrát jsem byla ještě děvče školou povinné, snad čtvrtá třída základní školy. Bydleli jsme s rodiči v ulici, kde bylo na pravé straně pět baráků, na levé sedm a kousek dál vedla silnice a tam byl osamělý, nízký barák. V tom bydleli nějací manželé Knajblovi, už starší lidé, ale my děti jsme je neměly rády. Od našich rodičů jsme věděli, že zabíjejí a jedí psy a jejich kůže a kůže z králíků odevzdávali kůžičkáři, který objížděl vesnice a volal: Kůže, kůže...  A taky proto, že prodávají psí sádlo, které se dávalo na průdušky.

Měli jsme svého vůdce, kluka Standu, a ten jednoho dne přišel, že se jim ztratil pes Alík. Svolali jsme sezení a rokovalo se, kde pes může být. To jsme ale nevěděli, že psa porazilo auto a že Standův tatínek jej nechal utratit, aby se netrápil.

Venku bylo pěkně a dohodli jsme se, že půjdem někomu na třešně. Komu? No, přece u Knajblů byla veliká třešeň, úplně obsypaná. Poslali jsme tam spojku a vtom někdo volal, vidím psa od Standy. Ale už to nebyl pes, už jenom jeho kůže, přibitá na kůlně. Dostali jsme na ty dva lidi takovou zlost, Standa brečel a my holky s ním. Vymysleli jsme plán, že se jim pomstíme za Alíka. Pozdě večer jsme pověřili dva ze skupiny, aby vylezli na střechu jejich domu a komín ucpali starým kabátem, který jsme si u těch lidí z věšáku před vchodem půjčili. To nám nestačilo, běžela jsem domů pro hořčici, že budeme opékat špekáčky a brambory v uhlících. Hořčicí jsme jim pomalovali okna, to byly takové malé tabulky, tak jsme to nalíčili na husto, do rána to pěkně zaschlo. Ráno jsme šli celá parta, kluci i holky, čmikat, co se bude dít.

No, a věřte nebo nevěřte, dělo se. Starý děda se skleněným okem jak Pinoccio běhal i s tlustou bábou kolem baráku a nadávali. Strašně hustý dým se jim valil z otevřených oken a dveří. Také později vstávali, protože okna byla zamalovaná zaschlou hořčicí.

Pomsta byla dokonána. To jsme ale nevěděli, že si pan Knajbl obejde celou ulici a všude si postěžuje na nás, děti, ať už tam někdo byl či nebyl, rodiče po tom nepátrali a všichni jsme dostali nářez, ovšem, pokud kdo byl po ruce.

U nás táta byl invalida, měl jednu nohu postřelenou jako partyzán, měl přednostní nárok, aby si koupil Velorex neboli také Hadrolet, jak jsme tomu říkali. Byla to motorka krytá, na třech kolech, vzadu se tomu říkalo pec a já, tátova princezna, jsem jezdila stočená na peci.

A zrovna, když jsem přišla domů, kde už předtím si byl náš nesympatický soused postěžovat, tak táta umýval a šamponoval svého miláčka Hadrolet.

Takže táta chytil za ruku svou princeznu a já měla výprask i s chlazením. Voda stříkala na všechny strany, že i sousedka vlezla do okna, ať jim táta nestříká do oken, že mají mokro v kuchyni na sporáku. Tak jsem se  vysmekla a běžela po žebříku na půdu, kde byl poklop. Vedle poklopu jsme měli necky a v nich byla pšenice pro slepice, abychom nemuseli lézt až na půdu, tak se pšenice nabrala do kyblíku ze žebříku. Necky jsem natáhla na poklop a sedla do nich, ne jako princezna, ale stará chytrá slepice.

Táta volal: Alenoóó, pojď domů, a já: "Nepůjdu, ty mě zbiješ". A když jsem cítila, že poklop se pomalu nadzvedává, měla jsem u okénka na půdě připraven starý dešník. Ten jsem roztáhla, vlezla do okénka a skočila jako parašutista dolů mezi tři rovnoměrně sazené andrešty. A to jsem plochu přistání měla dávno vyměřenou. Táta už byl v okně a volal: Počkej, ty potvoro, až přijdeš domů.

Ale já jsem byla tátův mazlíček a princezna, a po mém úsměvu táta na všechno zapomněl a bylo mi odpuštěno.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 1 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.