Svět na dohled (pokračování)

Svět na dohled (pokračování)

11. 3. 2015

...Pokračování

Zakoupili jsme ještě jeden jídlonosič a moje služba započala. Každý den mezi 12 a 13 hodinou jsem donášela panu S. z hostince oběd. Jedl ho z kastrůlků, nechtěl mazat nádobí a příborem stejně nejedl. Byl to velmi skromný člověk a dodržoval maximálně úsporný režim. Někdy jsem uvařila kafe a povídali jsme si o všem možném. Osmělila jsem se a zeptala se ho, proč nežije v Praze u syna, když je tam i jeho paní.

"V Praze? Zbláznila ses? Co bych dělal v Praze? Koukal pořád na stejné baráky, ani ven bych nevyšel, jsou tam samé schody. Tady mám svůj svět na dohled. My mrzáci nemáme nic na dosah, ale na dohled. Podívej, z okna vidím potok, co mi teče zahradou, a slyším ho. Kvetou kolem něj blatouchy. No, kde bych já v Praze k blatouchům přišel? Vidím až k lesu a pod kopcem třešňový sad, teď právě krásně kvete. A taky vidím věže zámku a zvonici na kostele a hele, vidíš tu vrbu...? Neříkejte pořád mrzáci, osopila jsem se. "Jo, děvče, mrzák je od slova zmrzačit a mě ta svinská nemoc zmrzačila, tak jsem mrzák. Musíš umět věci pojmenovat, pak je teprve přijmeš a nebude tě to žrát celý život.

Čas ubíhal a já se vám teď přiznám, že mne péče o pana S. začala zatěžovat. Byla to taková neustálá starost. Když jsem chtěla odjet, musela jsem sehnat někoho, kdo oběd přinese za mne. Ve sborovně byla legrace, ale já musela odejít. Pomýšlela jsem, jak se z toho vykroutím... Poznal to.

"Sedni si, kam hned letíš? Já ti chci dneska poděkovat. Jsi přesná, nikdy mě nenecháš na holičkách. Nedovedeš si představit, co to pro mrz...invalidu znamená, když ví, že nezůstane bez pomoci. Tak ti děkuju, jsi skvělá, a kdybys už nechtěla, tak to řekni, nějak se srovnáme." Trochu jsem se zastyděla, byla jsem taková mladá hloupá husa, ale nedokázala jsem nic říct...obědy jsem nosila dál.

Byl krásný den a já spěchala k vodě. Doma jsem pána nenašla. Postavila jsem kastrůlky na stůl a vyšla před dům. Tady...haló...tady. Šla jsem za voláním. Pán ležel v zahradě na cestičce, hůl daleko od něho. Strašně nadával. Nedokázal se bez pomoci zvednout. "Uvař mi čaj a hodně rumu, musím do postele". Budu v ložnici." Tam jsem vstoupila poprvé. Dala jsem mu napít, byl vyčerpaný. "Chtěl jsem se podívat, jestli už rozkvetly kosatce, zas bych si je namaloval." Usnul. Podívala jsem se na obraz nad postelí. Byla na něm jen tři barevná slova. DUM SPIRO SPERO. Dokud dýchám, doufám.

Od pana S. Jsem se hodně naučila a jsem ráda, že jedna z mých životních cestiček vedla právě kolem jeho domu.

Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.