Když jsme se s manželem brali, dostali jsme svatebním darem mimo jiné také štěně německého boxera. Přáli jsme si ho a byli jsme jím nadšeni. Byl to pes a dostal jméno Danila. Rozhodli jsme se ho i podle knihy, kterou jsme si koupili, vycvičit. Děti jsme ještě neměli, tak jsme měli dost času na výcvik. Danila byl chytrý pes, ale jako všichni boxeři velmi umíněný, a když se pro něco rozhodl, těžko ustupoval. Přesvědčit ho, aby změnil názor, dalo někdy dost práce, zvlášť, když ho to "bavilo".
Jednou jsem se rozhodla, to už byl velký a zdál se nám dost vycvičený, že ho vezmu na procházku do města. Byl hezký letní den, byla jsem mladá, tak jsem se i "vyparádila" do bílých letních šatů a bílého lehkého kloboučku. Vyšli jsme spolu ven, všechno šlo hladce, tak jsem milého Danilu pustila z vodítka, ať se proběhne. To nebyl ale dobrý nápad ani vhodná chvíle, šli jsme právě kolem Zámeckého rybníka, a protože Danila byl na vodu zvyklý, neváhal ani vteřinu a do rybníka hupnul. Věděla jsem, že je zle.
Marně jsem ho od sebe odháněla, ať se ke mně nepřibližuje. Vylezl z vody a po svém způsobu se oklepal. Bohužel, těsně u mne a dovedete si představit, jak můj bílý úbor po spršce rybniční vody vypadal. Z plánované procházky nebylo nic a já se opatrně plížila zpět domů, aby mě mokrou a špinavou sousedé neviděli. Danila byl ale se sebou velmi spokojen.
