Lyžování v jižním Tyrolsku

Lyžování v jižním Tyrolsku

28. 2. 2015

Nejsevernější italská provincie v sobě skrývá nejen alpskou zemitost v kombinaci s italským stylem života, ale i Dolomity pod ochranou UNESCO a bohatou kulturní rozmanitost. Jižní Tyrolsko je region plný kontrastů uprostřed alpských vrcholků a středomořské krajiny, mezi kosmopolitním jihem a hluboce zakořeněnými tradicemi severu. Kouzlo Jižního Tyrolska spočívá právě v jeho rozmanitosti a harmonii protikladů.

Tak tohle se píše na turistických internetových stránkách. Pro nás je ještě zajímavé, že ve městě Brixen byl v letech 1851 až 1854 internován Karel Havlíček Borovský. Tehdy, kdy toto území ještě patřilo Rakousku-Uhersku, to bylo asi půvabné, ale malé městečko, obklopené horskými vrcholy u nás nevídanými. V současné době se stále zvětšuje a pomalu vzlíná po okolních kopcích.

Lyžovat do této oblasti pravidelně jezdíme s partou lidí spjatých s Lékařskými fakultami UK. Byli jsme tradičně ubytovaní asi 30 km od Brixenu, v malé vesničce Vijums. V okolí vesničky jako všude v nižších polohách této oblasti (asi do 1000m) se na terasách rozprostírají jabloňové sady. Pěstováním jablek je tento kraj proslulý. Také jsme si jich a výborného domácího moštu během pobytu užili. Majitelé malého hotýlku už nás berou skoro jako příbuzné.

Je to ale pobyt veskrze náročný. Během něj navštívíme čtyři různá lyžařská střediska. Takže to znamená brzy vstávat, vracet se těsně před večeří a pak společensky žít. Posezení je vždy velice milé. Ještě před lety jsme jezdívali na noc a na ubytování doráželi až po prvním dni lyžování. Naštěstí již většina z nás naznala, že je lepší si připlatit a před lyžováním se vyspat v posteli.

Několik zastavení

První navštívené středisko se jmenuje Plose. Je to „menší“ středisko nad městem Brixen. Počasí nám přálo, a tak jsme si lyžování na širokých, přes nedostatek sněhu výborně upravených sjezdovkách vychutnali. I přestávku na oběd jsme měli kraťounkou, tak jsme se nemohli nabažit. Návrat do místa ubytování nám zpestřili dva účastníci. Nějak si popletli sjezdovky a dorazili na opačnou stranu kopce. Naštěstí jim odtud na parkoviště k autobusu jel skibus, ale i tak bylo zdržení více než půlhodinové. A tak z plánované návštěvy Brixenu byla jen zastávka u obchodu.

Druhý den jsme se přesunuli do střediska Kronplatz. Je to poměrně velké středisko v rámci Dolomit. Počasí bylo stále nádherné, ale začaly se hlásit nožičky. A ty moje dost silně. Proto jsem si dopřála v poledne zasloužený odpočinek a kochání v hřejivých paprscích sluníčka.

Třetí středisko, největší z navštívených, bylo údolí Gardena. Autobus nás dovezl k horskému vláčku (něco jako lanovka na Petřín) do S. Christiny. Na konečné stanici vláčku už začínala kabinová lanovka k velkému množství sjezdovek. Nejdelší je deset a půl kilometrová a vede z vrcholku Secceda do San Ulrichu. Slunce jásalo, sníh se blyštěl, nohy si zvykly, co víc jsme si mohli přát. Permanentka Val Gardena umožňuje projet si okruh s osmdesáti kilometry sjezdovek.

Čtvrté středisko, Ratsching, se nachází poblíž rakouských hranic a je menšího rozsahu. Tam se stavujeme vždy na zpáteční cestě domů. Chlubí se největším množstvím přírodního sněhu v celých Jižních Tyrolech. O tom nás náležitě přesvědčilo. Nejen, že nebyly okolo sjezdovek nezasněžené louky, ale chumelilo celý den. V horní části střediska byla od rána i mlha a difuse. Difuse je největší nepřítel lyžařů. Difusně jsou rozptýlené světlo, které vám nedovolí sledovat reliéf terénu a tím mate váš mozek, jenž si není jistý, jestli jedete nebo stojíte. Znám lidi, kterým to nevadí, ale je jich málo.

Samozřejmě jsme doufali, že vyjedeme nad mraky. Ale ouha, dostali jsme se jen do ještě hustší mlhy. Nezbývalo než se nějak plazit zpět do dolní části. Měla jsem kliku, výhoda malé výšky. Dokázala jsem se chytit „proužků“ na sjezdovce a posléze i kotoučů se správným číslem. Já si totiž pamatuji sjezdovky zásadně podle čísel a ne podle toho, jak vypadají. Ne tak můj choť. Pokud nevidí, neorientuje se. A na mne nedá. A tak si ty mlžné pláně projezdil křížem krážem, ale nebyl v tom sám. Když jsem se konečně dočkala, jezdili jsme už jen v dolní části. Ale jak přibývalo nového sněhu, sjezdovky začaly být rozryté, vidět také moc nebylo, tak jsem se o půl druhé rozhodla ukončit sportování a zbytek do odjezdu busu strávit s děvčaty v příjemné hospůdce u skleniček lahodných nápojů.

Jaká by to byla návštěva Dolomit bez bombardina!

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.