Vtipnější vyhrává:
Vše bylo na levačku

Tak jsem se dost dlouho rozmýšlela, zda napsat tento příběh, ale pak jsem si řekla, že využiji možnosti dát do soutěže dvě věci, tak teda píši.

Zhruba před dvěma týdny jsem se zranila v kuchyni při omývání nádobí, jeden talíř mi praskl pod rukou, ta projela dolů a druhá půlka talíře mi prořízla parádně palec u pravé ruky, zasáhlo to i kloub, naštěstí ne kost.

Můj dobrý muž řekl, že by to stačilo "nějak" zalepit, tak jsem odfrčela dolů k mladým, snacha mi to převázala a syn se hned nabídl, že mě odveze do Plzně na pohotovost, protože to bylo třeba zašít, o tom nebylo pochyb. Protože byla neděle, tak jsem to měla i s příplatkem, ale to už bylo vedlejší. Takže několik stehů, ortéza, antibiotika a další potřebné záležitosti.

Pravá ruka nepoužitelná, dokonce ani psát na PC nešlo, tak jeden z vnuků odesílal mým jménem maily s omluvou, že nebudu nějaký čas moci psát. Ostatním, na které mám telefon, jsem volala totéž, ale telefon mi z levé ruky často vypadával.

Můj muž sice pomohl s tím, o co jsem ho požádala, ale sám si ničeho nevšiml, dokonce si ještě myslel, že já budu dále sloužit jemu. Takže jsem dělala, co jsem uměla, ale za tu dobu jsem stačila rozbít svou oblíbenou skleničku na víno (a to jsem nemohla pít), v obchodě, kde jsem si nandávala zmrazenou zeleninu, jsem půlku sáčku vysypala na zem, u pokladny jsem pak vytáhla levou rukou balík minerálek, a můj muž se tím ani nevzrušoval. To, co mi všechno upadlo, o tom ani nechci psát, ale taky jsem se parádně polila, no a očista všeho druhu byla velmi náročná.

A o tom právě psát chci. Když pominu sprchu, tak mi zbývá ta místnůstka, kam chodíme všichni, jenže jednou za den se utřít na WC levou rukou je sice obtížné, ale já jsem tam byla ten den devětkrát. Sice někdy mívám problém s trávením, ale v tomto asi udělala své antibiotika, v přiloženém letáčku se o tom psalo, ale na tom už teď nezáleží. Když jsem podeváté vylezla z toho hajzlíku, musela jsem koukat jak Žervajs, že si toho všiml i můj muž, do té chvíle nevšímavý k mým problémům. Něco mi říkalo, tak se holka svěř, je to tvůj partner již 47let, třeba poradí, pomůže. Tak jsem se svěřila, ale to už jsem čuměla jak Spejbl, prý to není žádná věda, on, když měl něco s rukou, tak to taky zvládl, atd.,atd.

Já na to, že jednou či dvakrát denně budiž, ale devětkrát? Můj svérázný muž mi na to odpověděl: "tak tam tak často nechoď!" Bum, a jak to mám ale udělat? Odpověď mě ale uzemnila, prý si mám poručit a prostě tam nejít, třeba to nechat na druhý den. Tak jsem si říkala, a co třeba příští týden, vždyť na tom nezáleží, důležité je, umět si poručit. A taky je třeba trénovat, že? Nechávat to na jindy, to se mi ale zdálo neefektivní, tak jsem šla trénovat, prý na všechno si člověk zvykne, a já si zvykla za ta léta na zvláštní nápady svého muže, ale měla jsem strach, až mě uvidí jít na tu místnůstku, že zavelí, abych šla ven na suché WC, pozůstatek po jeho předcích, kam jsme zhruba před 45 lety chodili i my, a on ho navštěvuje dodnes, když na něho přijde potřeba, když něco dělá venku, a potom, víte, kolik já spotřebuji vody, když si devětkrát za den dovolím spláchnout?

No, ruka se mi pomalu vrací do normálu, mám vyndané stehy, sundanou ortézu, muž si klidně sedne ke stolu s jídlem a chválí, jaká jsem kuchařka, ale k něčemu to dobré bylo, on trochu nakoukl do taje kuchyně a snad si uvědomil, že ten plný a  chutný talíř se tam nevylíhl sám, ale na druhou stranu, při těch jeho nápadech si to možná ani neuvědomil. Možná si myslí, že u nás se zrovna točí Prostřeno, jeho oblíbený pořad.