Melbourne je proslulé svým nepředvídatelným počasím, během jednoho dne se zde klidně vystřídají čtyři roční období. My jsme tam bohužel nepoznali téměř nic jiného než déšť, takže jsme nejvíce času strávili v historických tramvajích.
Slovo “historický” má ovšem v Austrálii poněkud jiný nádech než u nás. Melbourne bylo totiž založeno až v roce 1835. Vzniklo jako osada u řeky Yarra, kterou založili osadníci z Tasmánie (tehdy známé jako Van Diemen's Land). My jsme však chvílemi měli pocit, že jsme ve velkém městě kdesi v Asii. Asijská komunita v Melbourne je velmi rozmanitá a významně přispívá ke kulturní a sociální struktuře města. Nikoho asi nepřekvapí, že nejpočetnější skupinou jsou Číňané, kteří se v Melbourne začali usazovat již v době zlaté horečky v padesátých letech 19. století. Čínská čtvrť v Melbourne je druhým nepřetržitým čínským osídlením v západním světě. Indická komunita je jednou z nejrychleji rostoucích v Melbourne a významně přispívá ke kulturnímu a profesnímu rozvoji města. Po vietnamské válce se v Melbourne usadilo rovněž mnoho vietnamských rodin. Filipínci a především Filipínky pracují ve zdravotnictví a školství. Přistěhovalci ze Srí Lanky obohatili Melbourne bohatým kulturním dědictvím své země, včetně tradičních jídel a festivalů. Korejci a Japonci sice nejsou příliš početní, jsou ovšem silně zastoupeni v oblasti podnikání. Nechybí však ani korejské a japonské restaurace.
Jak jsem se již zmínila, v Melbourne jsme jezdili tramvají. City Circle Tram je bezplatná tramvajová linka, která vozí návštěvníky po okruhu mezi centrem města a čtvrtí Docklands. Stále dokola. Pro nás to bylo útočiště před vlezlým vlhkem a zimou. Historické tramvaje jsou pěkně zrestaurované.
Trasa vede kolem místních pamětihodností, jako jsou například budova parlamentu, náměstí Federation Square, nádraží Flinders Street Station a melbournské akvárium. Tramvaje jezdí v obou směrech každých 12 minut. Nejen v deštivém počasí představují pohodlný způsob prohlídky města. Pokud jsme nebyli v tramvaji, procházeli jsme se v krytých arkádách, kde byla spousta restaurací všeho druhu. Italské pizzerie se ztrácely v množství asijských restaurací.
Záběry z trasy historické tramvaje
Bydleli jsme v hotelu, který se nacházel v budově z neomítnutých cihel. Toaleta byla na chodbě mimo pokoj, ale nikterak nám to nevadilo. Venku téměř neustále lilo jako z konve. Majitelem byl upovídaný Australan, od kterého jsme se dověděli mnoho věcí.
Náš hotel v Melbourne
Vyprávěl nám o slavné australské lidové písni “Waltzing Matilda”, která je často považována za neoficiální hymnu země. Napsal ji v roce 1895 básník Banjo Paterson. Vypráví příběh „swagmana“ (potulného nádeníka), který táboří u billabongu (australský výraz pro mrtvé rameno řeky ve tvaru písmene U). Nádeník chytí ovci (v australské angličtině označovanou jako „jumbuck“). Když je pronásledován majitelem zvířete a policií, skočí raději do vody a utopí se, než aby se nechal chytit. Říká se, že jeho duch straší v okolí a navždy se toulá se svým tlumokem na zádech. „Matilda“ je hovorový výraz pro „swag“, což jsou osobní věci zabalené do jakéhosi rance. V australském vnitrozemí takto putovali potulní nádeníci. Píseň “Waltzing Matilda" vyjadřuje tradiční australskou kulturu a stala se symbolem identity této země. U nás tato píseň zazněla v podání Karla Hály s názvem "Hádej, Matyldo" s textem Jiřího Štaidla.
Majitel hotelu nám rovněž doporučil navštívit útulek pro zvířata s názvem Healesville Sanctuary. Nachází se asi hodinu jízdy od města v údolí Yarra Valley a zaměřuje se výhradně na původní australskou faunu a flóru. Do Healesville Sanctuary jsme cestovali nejprve příměstským vlakem do Lilydale Station. Na konečné vlaku jsme pojedli v místní hospodě. Posléze jsme nasedli do autobusu číslo 685, který vás dovezl až do Healesville Sanctuary. Byla to svého druhu vyhlídková jízda. Cestou autobusem jsme viděli vinice a v dálce modravé pahorky. V krásném údolí Yarra Valley se nachází několik vinic, například Soumah, která je známá svými víny inspirovanými severní Itálií.
V Healesville Sanctuary jsme se setkali se dvěma Australankami, které se divily, proč cestujeme tak daleko z naší vlasti, když jejich snová země Anglie je mnohem blíž. V přirozeném prostředí křovinatých porostů jsme společně s nimi pozorovali klokany, koaly, ježury, vombaty, ptakopysky, ďábla medvědovitého, pštrosy emu, australské papoušky a další zvířata.
Australská fauna je jedinečná a nesmírně zajímavá. Některá zvířata jsou skutečně udivující.
Ďábel medvědovitý, známý také jako tasmánský čert, je největší žijící masožravý vačnatec na světě. Tento fascinující tvor pochází z Tasmánie. Má černou srst, robustní tělo a silné čelisti, které dokážou drtit kosti. Je známý svým hlasitým a „ďábelským“ kvílením, což mu vyneslo jeho jméno. Tasmánský čert je samotář, ale u potravy se často shromažďuje ve skupinách. Jeho strava zahrnuje mršiny i menší živou kořist. Bohužel je ohrožený kvůli infekční rakovině obličeje, která výrazně snížila jeho populaci.
Volně dostupné fotky z Pixabay - přibližení se k čertu tasmánskému je nebezpečné
Ježura je jedním z pouhých dvou druhů savců kladoucích vejce, druhým je ptakopysk. Ježury jsou pokryty ostny, což jsou vlastně zesílené chlupy, které jim poskytují vynikající ochranu před predátory. V ohrožení se stočí do klubíčka jako ježek. Živí se především mravenci a termity, k čemuž používají svůj dlouhý lepkavý jazyk. Ježury skutečně kladou vejce! Samice snáší jedno vejce s měkkou skořápkou a uchovává je ve zvláštním vaku na břiše. Asi po 10 dnech se vylíhne mládě, které se dále vyvíjí ve vaku a živí se mlékem vylučovaným matkou. Ježury mají ve srovnání s většinou savců nízkou tělesnou teplotu, v průměru kolem 32 °C, takže jejich metabolismus je poměrně pomalý. Pomáhá jim to přežít v různých prostředích, od zasněžených oblastí až po vyprahlé pouště. Díky svému prastarému původu a neobvyklým vlastnostem jsou ježury skutečným divem živočišné říše.
Rovněž ptakopysk je savec, který snáší vejce. Má kachní zobák, nohy s plovací blánou a bobří ocas, takže vypadá jako směsice různých zvířat. Jeho zobák je velmi citlivý a pomáhá mu odhalovat kořist pomocí elektrolokátoru. Samci ptakopysků mají na zadních končetinách jedovaté ostruhy. Jejich jed sice není pro člověka smrtelný, ale může způsobit silnou bolest a otok. Ptakopyskové při lovu pod vodou zavřou oči, uši a nozdry. Spoléhají se výhradně na svůj zobák, kterým vnímají elektrické signály a pohyby kořisti. Jsou zdatnými plavci. Jejich nohy s plovací blánou jsou ideální pro pádlování ve vodě, ale na souši si je ohnou dozadu, aby se vytáhly drápy pro lepší přilnavost při chůzi. Samice ptakopyska nemá bradavky. Místo toho vylučuje mléko kožními otvory, kterými mláďata vstřebávají mateřské mléko. Ptakopysk je evoluční záhadou a důkazem tvořivosti přírody.
Volně dostupný obrázek z Pixabay - vyfotografovat takto zblízka ptakopyska je velmi obtížné
Vombati jsou jediní živočichové na světě, jejichž trus má tvar krychle. Díky tomu se jejich bobky nekutálejí, což je užitečné pro označování jejich území. Svými silnými drápy a zuby si hloubí rozsáhlé nory, které jim poskytují úkryt a ochranu před predátory. Mají neuvěřitelně pomalý metabolismus: trávení potravy jim trvá až 14 dní. Pomáhá jim to přežít ve vyprahlém prostředí. Na zadní části těla mají tvrdý kostěný krunýř, kterým blokují vchody do nory v případě útoku predátora.
Volně dostupná fotka z Pixabay
Pštros emu je druhý největší pták na světě, neumí sice létat, ale vynahrazuje si to svou neuvěřitelnou schopností běhat. Dokáže sprintovat rychlostí až 50 km/h a pomocí silných nohou překonává velké vzdálenosti při hledání potravy a vody. Emu má dvě oční víčka - jedno slouží k mrkání a druhé k ochraně před prachem, což je výhodné v suchém a prašném prostředí, kde tento pták žije. Samice emu vydávají hluboké, rezonující zvuky připomínající bubnování nebo dunění, zejména v období rozmnožování, aby přilákaly samce. Na rozdíl od mnoha jiných druhů ptáků přebírají samci emu hlavní rodičovskou roli. Poté, co samice snese vejce, samec na nich sedí po dobu asi osmi týdnů, přičemž téměř nejí a nepije. Po vylíhnutí mláďat se o ně stará. Emu není nikterak vybíravý. Kromě rostlin, ovoce a semen požírá i hmyz, malá zvířata, a dokonce i kameny nebo drobné předměty, které mu usnadňují trávení.
Našimi oblíbenci byli bezpochyby medvídci koala. Jsou to rozkošní a jedineční vačnatci, kteří se živí téměř výhradně listy eukalyptu, jež jsou málo výživné a pro většinu zvířat toxické. Jejich trávicí systém pomáhá vylučovat jed z chemických látek obsažených v těchto listech. Vzhledem k nízkokalorické stravě koala spí až 18-20 hodin denně, aby šetřil energii. Samice koalů mají vak, ve kterém nosí a vychovávají svá mláďata, dokud nejsou dostatečně velká, aby se mohla přichytit matky na zádech nebo na břiše. Otisky prstů koalů jsou tak podobné lidským, že je lze těžko rozeznat i pod mikroskopem. Navzdory svému přítulnému vzhledu vydávají samci koalů v období páření hluboký hrdelní řev, kterým lákají samice a odrazují soupeře.
Ke konci pobytu v Melbourne se občas ukázalo i sluníčko. Využili jsme toho k procházce kolem řeky Yarra, která má kulturní a historický význam, zejména pro původní obyvatele z kmene Wurundjeri, kteří ji původně nazývali „Birrarung“, což znamená „místo mlh a stínů“.
Dnes tato řeka slouží k tréninkům australských veslařů, často úspěšných na olympiádách.
Nedaleko náměstí Federation Square se nachází v centru Melbourne anglikánská katedrála svatého Pavla, která je mistrovským dílem ve stylu neogotiky. Byla dokončena v roce 1891 a je významnou dominantou města.
Nemohli jsme si nechat ujít pohled na město z ptačí perspektivy z vyhlídkové věže Eureka. Nachází se ve čtvrti Southbank, je vysoká 297 metrů a kdysi byla nejvyšší obytnou budovou na světě. V 88. patře nabízí úchvatný výhled ze všech stran na Melbourne. Je to nejvyšší veřejná vyhlídková plošina na jižní polokouli a její součástí je „The Edge“, skleněná krychle, která vystupuje z budovy.
V 89. patře se nachází restaurace, kterou jsme vzhledem k australským cenám raději vynechali. Naše strava v Austrálii i na Novém Zélendu se většinou skládala z „pies“. Jedná se o piroh plněný mletým masem (obvykle hovězím), chutnou omáčkou a někdy i cibulí, houbami nebo sýrem. „Pies“ jsou považovány za základní kámen australské kuchyně a lze je koupit a sníst kdekoliv.
Další známou památkou v Melbourne je nádraží Flinders Street Station. Bylo otevřeno v roce 1854 a je nejstarším nádražím v Austrálii. Nachází se na rohu ulic Flinders a Swanston a slouží jako hlavní uzel metropolitní železniční sítě v Melbourne. Jeho hlavní nástupiště je dlouhé více než 700 metrů. Flinders Street Station není jen dopravním uzlem, ale také místem, kde si dávají sraz místní obyvatelé. Je proslulé rovněž svými hodinami nad hlavním vchodem.
Státní knihovna státu Victoria je jednou z nejvýznamnějších australských kulturních institucí. Byla založena v roce 1854, je nejstarší veřejnou knihovnou v Austrálii a jednou z prvních bezplatných knihoven na světě.
V knihovně se nachází více než pět milionů položek, včetně knih, rukopisů, map, fotografií a historických artefaktů, jako je neprůstřelná vesta Neda Kellyho. Tento nechvalně proslulý australský psanec a lidový hrdina z 19. století se stal symbolem odporu proti britským koloniálním úřadům. Byl známý především svými odvážnými činy, včetně bankovních loupeží a střetů s policií, a také tím, že si při svém posledním střetnutí s policií oblékl podomácku vyrobenou neprůstřelnou vestu, dnes vystavenou ve výše uvedené knihovně. Jeho život skončil dramaticky v roce 1880, kdy byl zajat a později popraven oběšením v Melbourne. Navzdory své trestné činnosti zůstává Ned Kelly spornou postavou australských dějin, kterou někteří považují za postavu podobnou Robinu Hoodovi a jiní za násilnického psance.
Na našich cestách se většinou soustřeďujeme na přírodu a poznávání života místních obyvatel. Velká města mnohdy vynecháváme, ovšem pobyt v Melbourne nám umožnil seznámit se s historií Austrálie a její podivuhodnou faunou.
