Smát se, těšit se na každý
den, zkuste to taky, lidičky!

Vzpomínky jsou někdy hodně smutné. Ale radovat se ráno, že jsem se vzbudila, že mě určitě dnes něco hezkého potká, to nedá žádnou práci a den se zdá hned o něco lepší.

Lidmilo, tím se netrap. Minulost už nezměníš. Někdo moudrý kdesi napsal, že každý dělá v každém okamžiku svého života to nejlepší, čeho je schopen.

Děvčata, je to tak smutné a přitom chlácholivé. Nerada si vybavuji chvíle, kdy odcházela moje maminka a bratr. Mám to hluboko uložené a občas přemýšlím, co jsem mohla ještě udělat více pro jejich dobro.

Rozumím ti, Jano, jeden čas jsem na tom byla taky tak. Až pominuly trampoty, jsem mohla začít dýchat.

Každý někdy zažívá chvíle, kdy mu není do zpěvu. Někteří se přes to přenesou a život jde dál, jiní si své bolístky a ublížení hýčkají. Někteří pochopí, co je pro ně lepší, jiní se s radostí užírají a snaží se měnit všechny kolem sebe, jen aby nemuseli změnit sebe. Také mi chvíli trvalo, než jsem při pohledu z okna začala mít radost, že prší. Někdo pochopí dříve, jiný později a někdo možná až po smrti.

Jsou to. Libuško, hodně silné zážitky. Dobře, žes je tu zveřejnila. Vzpomínám si, jak byla v nemocnici naše babička, maminčina matka. To už měla moje maminka rakovinu, ležela na vedlejším pavilonu a za babičkou pořád chodila. Pak přijel její bratr, babiččin syn, z Prahy, dovezl bonbóny, za pět minut zmizel s komentářem, že ty nemocnice by neměly být, a babička se s ním chlubila ostatním pacientkám: To byl můj syn! Moje prateta skončila jako bezdětná vdova v 86 letech dobrovolně v domově důchodců, byla tam náramně oblíbená, pomáhala sestrám, které jí říkaly Martičko, roznášet jídlo, vařit kafe, lidem chodila do obchůdku nakupovat, umřela až v 93 letech. Někteří staří lidé tam bezmocně seděli a koukali do prázdna nebo na nás, když jsme přišly, upírali z dálky oči, zda nejsme jejich příbuzní.

Jitko, nemáš přece za co děkovat. To ty jsi mne svým článkem přivedla ke vzpomínání. Marie, věřím, že to, co dáme ostatním, se nám musí nějak vrátit zpět. A, Hanko, ahoj

Tohle mi něco připomělo.V učení nám učitel říkal:,,Zákazník není zvědavý na vaše momentální pocity.Vy musíte být příjemně naladění i když je vám špatně".Pravda je,že to bylo před 45 lety.Ale mnohdy mi lidé říkají,že mi nikdy nic není,když mám stále dobrou náladu.Ano,mám,ale nikdo neví,co se děje ve mně,v nitru.A o DD bych také mohla vyprávět.Už jen to,že tam byla maminka a našli se lidé,kteří nás odsoudili,ale byli i tací,kteří pochopili naší situaci.A protože jsem tam byla dost často,viděla a slyšela mnoho.Momentálně bývám v nemocnici pracovně a babičky se těší,že jim povím jak je venku,kdy bude snídaně a proč nejde doktorka,co to je na chodbě za novou sestřičku a pod.Proč jsem tam nebyla včera a budete tady ještě po neděli?Budou se ke mně všichni taky tak chovat,až na té posteli budu ležet já a nebo v DD?

Je to moc pěkné a poučné vzpomínání.