Jak jsem (ne)vyhrála literární soutěž
Ilustrační foto: Freepik

Jak jsem (ne)vyhrála literární soutěž

22. 4. 2025

Píše se rok 2001. Na stole leží bílá obálka. Kupodivu na moje jméno. Většina korespondence v této domácnosti, vyjma té úřední, bývá určena mladší dceři.

Ručně psaná adresa, v razítku naše město. Vychutnávám si to. Písmo neznám, ale napovídá něco o člověku kulturně zaměřeném (psala to má budoucí kamarádka).

Že by z redakce toho našeho regionálního plátku? Před časem mi otiskli článek a ani se předem nezmínili. Aaa, kdepak!

„Vážení začínající básníci a spisovatelé…" To je ta soutěž, co mě do ní navnadili v knihovně! "…přijměte úvodem naše blahopřání…“
 „Jee! Tak jsem ve finále! To mě ani nepochválíš?“ ptám se dcery, zklamané, že dopis tentokrát není pro ni. „Byla bys moc namyšlená!“ utře mě lakonicky. „To bych tedy byla, kdybych něco vyhrála,“ zasním se na okamžik. Znovu a znovu si vychutnávám každé slovo. Hned napoprvé a ve finále. Dvacet let jsem nic nenapsala. Myslím pro veřejnost. Naposledy jako svobodná holka. Několik dní pociťuji lehkou euforii, přechodně odhánějící všechny splíny, chandry a depky, střídající se obvykle u mě jako apoštolové na orloji.

* * *

„Až mě z toho zamrazilo,“ fandí mi při čtení té radostné zprávy kolegyně a kamarádka v jedné osobě. „Pssst! Je to tajné!“ šeptám spiklenecky. Už na ten můj článek se dívala jedna doktorka spatra. I když moje, jinak přísná, šéfová, se dala slyšet, že jsem se minula povoláním. Nebudu je dráždit. Sestry jsou holt podřízený personál a nemají se co zviditelňovat.

 „Můžu tam jít s tebou?“

* * *

Uplynulo několik týdnů v dychtivém a rozechvělém očekávání. Vždy je krásnější se těšit na něco vzdáleného, než-li z něčeho, co už je tady. S blížícím se termínem jsem si věřila čím dál méně a radostné rozechvění vystřídala tréma, v doprovodu s nechutenstvím. Bylo mi jako prvorodičce. Jak to s tím dítětem asi dopadne? Vyvede se?

Noc před vyhlášením se mi zdál sen. K udílení cen jsem se prodírala hlubokým lesem a uprostřed něj už všichni čekali na nějaké pasece. Přišla jsem poslední. Nikdo si mě nevšímal. Na dřevěném stole byly navršeny ceny v krabicích. Počítala jsem, kolik jich je. Bylo jich víc, ale já nic… V posledních letech se mi sny dost plní. Hlavně ty špatné. Dobré se mi stejně skoro vůbec nezdají.

* * *

U vchodu dostávám keramickou upomínku s hrdým nápisem „Talenty 2001,“ nějaký sborníček a obálku. Zatím to moc nevnímám, protože zjišťuji, že jdu pozdě. Sál je přeplněný. Nervózně hledám místo. Musím až dozadu, kde nic neuvidím a sotva něco uslyším. Po chvíli přichází kolegyně a kamarádka v jedné osobě se svou dcerou a dostávám růži. Holky zlatý! V obálce je krásná grafika, zobrazující starý psací stroj. Autor je můj budoucí kamarád. Dílko bude viset zarámované nad stejnou starožitností, kterou dostanu od dcery za rok k Vánocům (budu mít velikánskou radost!). A těch grafik se časem sejde víc. To už bude můj nový život, co se teprve chystá …

 „Už vím, že nic,“ špitám kamarádce do ucha. Stihla jsem juknout do sborníčku.
Zvědavě pročítáme vítězné práce. Je to z úplně jiného světa. Co tady vlastně dělám?
Naplno a ihned si uvědomuji, s jakou naivitou a neznalostí poměrů v současném literárním světě jsem do toho lezla. Moje hodně a srozumitelně /napsala jsem pohádku o vodníkovi Vodouchovi/ bylo přesným opakem požadovaného. Nejlépe málo a v jinotajích. Vzpomněla jsem si na obrazy. Čím větší mazanice pro laika, tím větší pastva pro oči odborníka. Ale já se nejspíš v mazanicích nikdy vyžívat nebudu. Ani v malířství, ani v literatuře. V obojím dávám zatím přednost spíše starým mistrům.

„Nečteš – nevíš,“ řekl by mi jistě Bolek Polívka, když jsem naprosto nechápala vítěznou práci v oboru poezie. Teprve tak po třetím přečtení možná trošku, ale o to zřejmě jde. Donutit k zamyšlení. Nepodávat na tácku, jako jedna naivka. Dobrá tedy, beru. Stříbrné pořadí mi připomíná Bezruče vo slovenskom provedeniu. A hele, i staří mistři přišli ke cti. Bronzová báseň je variací na písmeno „b“ – budiž. Zlatá próza se mi po druhém přečtení docela líbí, stříbrná vůbec (ani na potřetí) a bronzovou bych nechala vyhrát. To ještě netuším, že ji napsal můj další budoucí kamarád. Za čtrnáct dní napíšu povídku, první z mnoha, a on mi za měsíc pošle přihlášku do soutěže a já si za necelý půlrok od napsání pojedu pro literární cenu na druhý konec republiky.

Kolegyně a kamarádka v jedné osobě, ač velmi sečtělá, se ve sborníčku nechytá, ani když si ho později půjčí domů.

Popis místnosti stylem: „… a pak tam měl, … a pak tam měl …“ No promiňte, pane docente předsedající porotě!? Ale je to prošpikované sexem a ten je holt žádaný, a taky vulgarismy, ty se rovněž cení. „Pak“ se snese i „muslimská pornohvězda“. Co to je? Že by protimluv?
Tak jo.

Až to všechno nějak strávím – tu mou neinformovanost, naivitu, přílišnou slušnost, lpění na svých ideálech, takové jakési staromilství v umění, jsem nakonec šťastná, že i přesto mohu doma zálibně koukat na nápisek „Talenty 2001,“ mezi něž vlastně také tak trochu patřím, i když nejsem ve sborníčku. Příště budu v jiném, a ne v jednom, ale to ještě netuším.

 

 

 

 

literatura Můj příběh soutěž
Hodnocení:
(4.6 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 17. týden

Tento týden se budeme ve vědomostním kvízu věnovat vážné hudbě. Jak dobře ji znáte? To uvidíme...

AKTUÁLNÍ ANKETA

Co vás nejvíce "nabíjí"?

Výlet do jarní přírody

21%

Setkání s přáteli

20%

Kontakt s rodinou

21%

Knihy

19%

Vitamíny

19%