Lidičky, nechcete kotě? Máme jich pět, jsou krásná, dobře vychovaná a chodí už na píseček.
Abyste rozumněli, měli jsme původně dva kocourky. Hodné, mazlivé, chytali myši - no, jen když se jim chtělo, ale chytali. Jenže loni o Vánocích nám jeden umřel a nám se najednou na dvůr zatoulalo takové odrostlé kotě, bezdomovec. Bylo mi ho líto, tak jsem ho nakrmila a zjistila, že jde o holku. Myslela jsem, že se nažere a odejde, máme psa a toulavé kočky jsou většinou plaché.
Jenže trochu jsem se přepočítala. Kočka vstoupila do domu (u zadních dveří máme psí dvířka), zpohlavkovala psa a uvelebila se mu v pelíšku. Chudák Ferda z toho byl vyděšený, neustále běhal za manželem a prosil o pomoc, žaloval, že má v pelechu skvoterku. Manžel mu vysvětlil, že si pořádek jako správný chlap musí udělat sám, takže nakonec se se situací smířil, vzal kočku na milost a spali tam spolu.
A pak přišlo jaro a s ním i kočičí touhy. Co naděláte, taky jsme byli kdysi mladí.
A tak se stalo, že máme pět koťat. Mají zatím jen "pracovní" jména, Lojza (toho si chceme nechat), Tonda, Pepa, Líza a Murinka. Zatím stále nevíme, kdo je kluk a kdo je holka, proto ta "pracovní" jména. Jsou jim necelých pět týdnů. Hrají si, žerou z misky a padají ze schodů. Hernu si udělali z prádelny, přes kterou chodíme na dvůr. To otevřu dveře a koukám, kam šlapu.
"Je to dobrý," oddechnu si v duchu a nakročím. V tom momentě strnu, protože vzduchem se nese srdcervoucí řev. Šlápla jsem Pepovi na nožičku. Kde se vzal, tu se vzal, přísahla bych, že jsem ho v předchozí vteřině viděla prát se s Lízou o dva schody výš. Tak ho vezmu, pochovám, omluvím se mu a opět obezřetně našlápnu. Nic, dobrý, je ticho, nikdo nekvičí.
Udělám, co potřebuji a vracím se zpět. Ještě obhlédnu momentální rozestavění koťat (je to v pořádku, všechna jsou v pelíšku nad schody), otevřu dveře a zavírám za sebou. Opět se ozývá příšerný řev. Doslova jsem mezi dveřmi málem trhla Lojzu. Chovám Lojzu a snažím se zahnat infarkt z leknutí. Ostatní koťata okamžitě letí zjistit, co se děje, s prásknutím dvířek se vrací z procházky máma Bětka.
Lojza na mne vyčítavě kulí modrá očka s otázkou: "Proč jsi mi to udělala? Já jsem přece tak hodný!"
Odpoledne jsme si sedli na terasu, pohodlně jsem si natáhla nohy. Něco mne zašimralo na nártu, tak jsem koukla dolů. Tam stojí Tonda a koumá, co by provedl. Přišel na to brzy. Po botě vyšplhal na nohu, po nohavici na klín a pak to šlo už snadno. Šup a měla jsem ho za krkem.
A tak jde teď každý den. Koťata jsou krásná, hravá, chodí na písek a máma je výborná myšilovka. Koťata se hemží jedno přes druhé, občas je nedokážu spočítat. Zdá se mi, že někdy je jich snad přes deset. Kam se podívám, tam je kotě.
Takže - ještě jednou - nechcete kotě?
