Pokračujeme v putování po Mallorce. Další, už čtvrtý den, jsme jeli na výlet. Mirek si vypůjčil auto, že nám ukáže kus ostrova. Bylo pěkně, sluníčko svítilo, vál lehký větřík, takže jen trička a svetříky. Mirek měl bundu s kapucí a nikoho nás nenapadlo, že nějaké přioblečení by se mohlo hodit.
Jeli jsme po krásné silnici, kolem ovocných sadů, místy prosvítaly citrony, pomeranče i mandarinky, zatím ještě nedozrálé. V dálce hory, které se rychle přibližovaly, ale moře nikde. Když jsme vyjeli pár kopců, zastavil Mirek na parkovišti před krásnou bílou restaurací a vydali jsme se na vyhlídku. Vystoupali jsme po schodech vytesaných ve skále a taková krása se před námi otevřela, až to bralo dech. Pod námi i před námi moře, modré a ještě modřejší, vlny s bílou krajkou, v dálce se spojilo s modrou oblohou, prostě krása krásoucí. Ale vál tak studený vítr, že se nedalo dlouho vydržet, svetry upnuté až ke krku, třikrát jsem cvakla foťákem a rychle pryč.
V restauraci jsme se trochu ohřáli, osvěžili se kávou (spíš by se hodil grog) a jedeme dál. Cestou míjíme, jak jinak, cyklisty ve skupinách i jednotlivce a mezi nimi dost děvčat. V těch kopcích mají můj obrovský obdiv. Dlouhá údolí, obklopená zelení, projedeme rychle a jsme v horách. Silnička je náhle úzká a klikatá, většinou pro jedno auto a jednoho cyklistu, vždy po několika desítkách metrů rozšířená pro míjení protijedoucích. Místy vykukuje moře, ale tady zastavit nemůžeme.
Na jednom větším rozcestí s parkovištěm a stánkem s občerstvením zastavujeme a fotíme. Skály, moře, lesy a vítr. Ten se vyfotit nedá, ale je rychlý a studený, rve nám foťáky z rukou, moc se tady nezdržujeme. Mirek nám chce ukázat nejsevernější část ostrova s majákem, ale ještě před tím jedeme k rybářskému přístavu s malou osadou. Domky jsou postavené na terasách s malými zahrádkami. Tady zblízka vidíme stromy obsypané žlutými citrony, to musím vyfotit. Moře tu hučí docela hrozivě a vysoké vlny zalévají i část parkoviště. Ač je tu i restaurace a asi šest zaparkovaných aut, nikde ani živáčka. Rozbouřené moře a zima k delšímu zdržení neláká, takže pár obrázků a jede se dál. Tak zase zpět do toho šíleného kopce. Vůbec nepochopím ty kolaře-masochisty, kteří sjeli dolů jako my a zase tou samou cestou zpět. Musí to být děsná dřina.
Nás teď čeká zlatý hřeb programu - Cap de Formentor. Jsme nahoře, tady se hory rozestoupily a před námi moře v celé své kráse a v dálce bílý maják. Teď jedeme zase chvíli po kvalitní silnici s výhledem do dálky a maják se pomalu přibližuje. Na parkovišti jen tři auta, ale kol tu stojí ve stojanech možná dvacet. Nahoru k majáku dojdeme za pár minut a stojí to za to. Modré moře, šedobílé skály, zelené lesy, bílý maják a vítr až vichr. Vlasy nám vlají skoro vodorovně, musíme na sebe křičet, abychom se slyšeli. Obejdeme maják ze všech stran, strážce majáku jsme, bohužel, nepotkali. Ten je určitě dobře schovaný před tím neustávajícím větrem.
Tedy žít bych tu nechtěla. Moře pod námi se skoro vaří, všude trčí ostré skály, tady by se lodím vedlo hodně špatně, však také široko daleko není žádná vidět. A tak zpět do teplého autíčka a domů. V půl šesté vystupujeme unavené, vyfoukané, ale nadšené. Mirka samozřejmě chválíme, chválíme a děkujeme, a tak je spokojenost na všech stranách.
Příště ještě popíšu ty poslední tři dny
