Jiřina Bohdalová, Jiří Sovák, Vlastimil Brodský, Boleslav Polívka a řada dalších českých hereckých hvězd. Ti všichni jsou nebo byli jejími přáteli a spolupracovali s ní při vydávání knížek. Našla totiž odvahu založit si vlastní vydavatelství. Má za sebou těžké začátky, ale nevzdala se. Teď je jednou z nejúspěšnějších ve svém oboru.
Říká se, že člověk by měl byznys rozjet nejpozději ve třiceti. Kolik bylo vám, když jste založila své vydavatelství?
Do roku 1989 podnikat v nakladatelském či spisovatelském oboru moc nešlo. V té době mi bylo čtyřiačtyřicet, byla jsem zašitá v týdeníku Květy, kde jsem celkem bez problémů vegetovala v kulturní rubrice. Doma jsem měla hodného muže a dvě holky, dvanáct a deset let. Psala jsem ale spoustu textů pro různé noviny, abych si přivydělala, třeba s Jiřinou Bohdalovou. A tak nás už před rokem 1989 napadlo, že nabídneme její vzpomínky, nebo alespoň historky z natáčení některému ze státních nakladatelských domů jako knížku. Odevšad nás vyhodili! Takže mohu s klidem odpovědět: zkoušela jsem v oboru podnikat už před revolucí v roce 1989, ale neúspěšně.
Neodradilo vás to?
Toužila jsem psát víc, než jen sedm stránek textu pro Květy. Toužila jsem mít vlastní knížku. První kuchařka s Jiřinou Bohdalovou Hádej, kam půjdem na večeři? nám vyšla rok po revoluci. Měla ohromující úspěch, ale já se chovala jako tupec. Souhlasila jsem s vydáním u nově se rodícího nakladatelství, které se ovšem záhy ukázalo jako poněkud podvodné. Jela jsem na plný plyn a do zmíněného nakladatelství, těm packalům, jsem svěřila i další dvě knížky. Až po třetí, zhruba po dvou letech mi došlo, že vydělávám peníze lemplům a postavila jsem se na své vlastní podnikatelské nohy.
Jak to šlo?
Odvaha mi nechyběla, ale mě vlastně nic jiného nezbývalo. V té porevoluční vřavě jsem totiž nalítla ještě jednou. Spolu s kolegy jsem zakládala časopis Reflex. To byl můj druhý těžký omyl. Můj bývalý kolega Petr Hájek si totiž časopis znárodnil jen pro sebe. Nebyla jsem sama, komu zbyly oči pro pláč.
Kdy se začalo dařit?
Své vzpomínky mi svěřil gigant české legrace Jiří Sovák. Vybral si mě sám. Začala nejen nejpěknější etapa mé tvůrčí práce, ale také mé podnikání v oboru nakladatelství. Jiří Sovák mě vlastně naučil všechno, co k tomu patří. Musela jsem zvládnout nejen psaní a všechno kolem, grafiku, korektury, účty, tiskárny, distribuci, ale také hlavně prodávat. A ono je to tak, že když je úspěch, dostaví se i zájem. Nabídky se mi po Sovákových knížkách jen hrnuly. Neměnila bych, třebaže je to dřina. Jediné, co mě na tom všem mrzí, že mi nějak rychle v tom fofru vyrostly děti, ani jsem si nestačila všimnout jak. A všimla jsem si také, zrovna včera v zrcadle, že už dávno nejsem žádná fešanda.
Neměla jste někdy s přibývajícími léty pocit, že je třeba zvolnit? Že přece jen člověk v určitém věku nestíhá to, co ve třiceti?
Na věku záleží, pokud chcete ulovit fešáka nebo vyhrát královnu krásy. Dle mých zkušeností, tedy v oboru, který dělám, věk hraje pozitivní roli. Psát knížky by měl člověk trochu zralej, tedy pokud nejde o verše a není Karlík Mácha. Nemůžu si pomoct, mě je blízký spíše pan Hrabal. A ten první knížku, a jakou, vydal až po padesátce. Říkám si to taky, když se blížím k šuplíku vlastních textů, které hodlám třídit.
Říká se vám spisovatelka hereckých hvězd. Jak jste si získala jejich důvěru?
Opravdu se mi tak říká? To je samozřejmě velká chvála. Ono psát s hvězdami je dost svízel, ač to tak nevypadá. Veliká dřina, nesrovnatelná s novinářským angažmá v časopise. Tu důvěru jsem získala nejen svou krásou a líbezností, ale především pracovitostí, odhodláním a výdrží. S humorem lze mnohé překousnout. A já, pokud jsem práci přijala, jsem si záměrně vybírala partnery, kteří legraci ocení. A oni si patrně takto vybírali i mně. On ten můj obor je taky pěkná tlačenice a řežba, nedělejte si iluze.
Měla jste někdy strach ze stárnutí, z toho, že síly třeba začnou ubývat?
Ne. I když mě občas bolí v kříži a nadávám, že trvale tloustnu. Ale že už nejsem mladičká krasavice, nad tím nesmutním. Krásné jsou dneska moje dcery, což mě zcela uspokojuje. Na nakladatelování mám sil dost, ale štve mě situace na knižním trhu, tak s tím asi seknu. Už pracuju jen pro radost. Mám skvělé autory, mám v tomto ohledu zajímavý život. Ale už se nikam neženu. Kam taky? V důchodu jsem a umřít se zatím nechystám.
To chápu, kdykoli vám telefonuji, zastihnu vás v nějaké akci. Jednou na lyžích, podruhé na kole...
To, že jste mě chytla na lyžích v Alpách a pak doma na kole není nic neobvyklého. Já jsem srdcem sportovkyně, dokonce na to mám papíry! Vystudovala jsem fakultu tělesné výchovy a češtinu k tomu. Ale moji milí spolužáci se mi teď, když jdeme na pivo, smějí, že jsem širší než delší. To ty zatracené knížky. Každá mě určitě stála nějaké to kilo. Knížek jsem sepsala a vydala víc než sto padesát, takže za chvíli budu mít jistě poctivý metrák. Kondici mám mizernou, ale alpskej kopec sjedu, na kole umím a do tenisovýho míčku se trefím. Tedy zatím.
Na čem právě pracujete?
Poslala jsem do světa knihu Fenomén Bohdalka, autorizované texty. Pro Karla Gotta jsem s Jiřinou Bohdalovou udělala žertovnou gratulační knížku HerrGott že to uteklo, na tu jsem opravdu pyšná. Připravila jsem dotisky knížek o Nataše Gollové, kuchařku Jiřího Sováka. Na vzpomínkách pro mé nakladatelství pracuje pan Zdeněk Mahler, také pan Luděk Munzar, na oba se těším. Ale těším se už dvacet let, tak nevím, jak to dopadne. Sama píšu něco pro Český rozhlas dvojku, něco pro televizi a chystám se, že vletím do šuplíku pro své texty. Říkám jim už dvacet let Hvězdy zezadu. Tak snad to jednou domlátím. Ale radši si vyjedu na kole, teď má být hezky.
Slávka Kopecká
Narodila se 30.7.1945, je původní profesí novinářka. Po ukončení studia na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK a českého jazyka a literatury na FF UK žila krátce ve Francii. Po návratu pracovala nejprve ve Večerní Praze a poté až do roku 1989 v kulturní rubrice časopisu Květy. Postgraduálně studovala Fakultu žurnalistiky UK a Divadelní vědu na DAMU. Po revoluci spoluzakládala časopis Reflex. Od roku 1991 píše a vydává knížky ve svém soukromém nakladatelství (Smích a slzy Vladimíra Menšíka, vzpomínky Jiřího Sováka, Jiřiny Bohdalové, memoáry Vlastimila Brodského, Jiřího Líra, Josefa Lieslera, Jiřiny Steimarové, Bolka Polívky a mnoha dalších předních umělců). Ve volném čase hraje ráda tenis a jezdí na kole. Slávka Kopecká je vdaná a má dvě dospělé dcery. Žije a pracuje v Lidicích u Kladna.
