Jak jsem utekla velikonočnímu cirkusu
Ilustrační foto: Pixabay

Jak jsem utekla velikonočnímu cirkusu

7. 4. 2023

Po pravdě řečeno jsem nikdy nebyla žádný "velikonocomil". Na rozdíl od mé maminky, která se už od Vánoc těšila na to, jak spolu budeme barvit vajíčka a vítat malé i větší koledníky, trpělivě naslouchajíc jejich zajíkavým veršíkům, já ve Velikonocích viděla vždy jen mohutnou přípravu a pár ran přes zadek od zlomyslných puberťáků.

No jo, ale žili jsme na vesnici a tam chodili po koledě všichni chlapci, páni i dědečkové snad povinně. A moje maminka odjezd na výlet nebo snad dokonce zamčené dveře neuznávala. Proboha! Co by tomu řekli lidi? A vůbec, dostat přes zadek potřebuješ jako sůl! A když na to táta nestačí...! 

Takže vlastně nejraději vzpomínám na ten rok, kdy mě právě na Velikonoce pokousal pes a já všemu tomu cirkusu nejenže utekla, ale dokonce jsem byla i litovaná a zahrnovaná vší pozorností.

Maminka se totiž to jaro rozhodla, že tyhle Velikonoce budou nejlepší, nejhezčí a nejslavnostnější ze všech, protože ze mě už vyrostla pubescentní slečinka, a tak mě jistě přijdou vyprášit i potencionální budoucí nápadníci, před kterými bychom se měli ale opravdu blýsknout. Vyhlásila tedy stav nejvyšší nouze a že prý budeme malovat. U nás co řekne maminka, to je svaté a odpor je nepřípustný. Nábytek jsme tedy vystěhovali na dvůr, oškrábali malbu ze zdí a pak si tatínek vzpomněl, že potřebuje sádru. Jenže sádru nikdo nekoupil. "Proboha, co teď?" děsila se maminka.

Stalo se to přece jen před více než čtvrtstoletím, tenkrát ještě nestál supermarket s neomezenou pracovní dobou v každé větší vesnici. Kdeže, v sobotu a v neděli bylo všude zavřeno. Jenže vítat koledníky v rozstěhovaném domě, to by mojí mamince nehrálo příliš do plánů.

"Hybaj," povídá mi, "mazej k sousedům a sádru si tam půjč."

Radostně jsem odcupitala a za chvíli už zvonila u sousedů. Za plotem pobíhal a vesele štěkal vlčák a ve dveřích se objevila sousedka s děckem v náručí. Jasně že sádru mají, smála se a za chvilku už stála u vrat i s kýženým sáčkem v ruce. Vztáhla jsem po něm ruku a vtom se to stalo. Pes se v nestřežené chvíli vymrštil a zavěsil se mi plnou vahou na nataženou pravačku. Pytlík se sádrou vypadl na zem, já ječela, jako když mě na nože bere a sousedka s miminem taky. Jen pes se nenechal vyrušovat a držel a držel. Odtrhnout od mé ruky ho musela až mužská síla, ale i tak mi na ní zůstala modrofialová podlitina se zřetelným otiskem psích zubů.

Ten den už k malovaní nedošlo, rodiče vzali auto a radši mě odvezli na pohotovost, kde mi ránu ošetřili a převázali. Na převaz jsem potom jezdila každý den, tedy i na to slavné velikonoční pondělí.

Neslyšela jsem onoho roku jedinou básničku, nepřivítala jediného koledníka a pomlázkou dostala decentně jenom od taťky. A víte, že mě to vůbec nemrzelo? Vlastně to byly ty nejpohodovější Velikonoce mého dětství.

Můj příběh Velikonoce
Autor: Lada Novotná
Hodnocení:
(5.2 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Miloslava Richterová
Hezký článek, na psa bych se nezlobila, hlídal své území. Velikonoční zvyky se mohou zdát dnes trapné až zbytečné, jenže vše máme po předcích Slovanech, křesťané to jen přebrali, když už to nešlo v lidech zlomit, čili je to v nás. Na zvyku omlazení / pomlazení ..pomlázkou není nic špatného.
Jana Šenbergerová
Také patřím k těm, kteří velikonoční "vyšilování" k životu nepotřebují. Váš článek se mi moc líbí. Připomněl mi jedny hrozné Velikonoce. Dcerku školou povinnou strhl přes díru v plotě vybehnuvší vlčák z kola a prokousl jí stehno. Milovnici zvířat! Naštěstí byl očkovaný, ale než se to zjistilo, bylo po svátcích.
Soňa Prachfeldová
Hezká úsměvná vzpomínka, hlavně, že psí zákus byl bez následků. Velikonoce, svátky jara mám ráda a těší mě, že děti chodí. Ale hoduje víc holek, než kluků.
Lenka Kočandrlová
Od mala nesnáším trapný velikonoční zlo-zvyk s pomlázkou. Dnes se nijak nestresuji ani úklidem,ani nějakým vařením a pečením.Mám jen výzdobu a zabývám se tím,co mne baví a těší. Nevychovaných psů je dnes u nás většina,lidi si je pořídí,ale nemají čas ani chuť je nějak cvičit a pak to končí pokousáním ,nebo aspoň ušpiněným a potrhaným oděvem - Nebojte se,náš Hafík je hodný,on nekouše,on vás jenom tak vítá....a když se zmíníte o zaplacení vzniklé škody,tak majitel rychle odchází s poznámkami o osobě,co nemá ráda to naše zlatíčko,co si jen chtělo pohrát.....a o placení není řeč. Zlaté kočky!!!
Jana Kollinová
Hezky napsaná vzpomínka na nemilý zážitek. Věřím, že jste přesto na psy nezanevřela. Na rozdíl od Vás, která byla zraněná bez předchozího varování, já jsem nedbala opakovaného varování dědy před sousedovým voříškem. Jen jeden prstíček jsem strčila do oka drátěného plotu a než jsem stačila ucuknou, měla jsem prokousnutý i nehet. Od té chvíle jsem chodila kolem plotu obloukem a pes pokaždé nasadil pohrdavý výraz, vysmíval se mi. Zlomyslný "pidihajzlík"! :-)
Jan Zelenka
Pěkně napsáno. Já jsem taky z vesnice, svátky se držely, koledníci chodili, jen já to nikdy nebral moc vážně.
Naděžda Špásová
Jsem na tom podobně. Vyrůstala jsem na vesnici, takže na Velikonoce se pánové vždy jaksepatří nachystali. Naši to taky moc neprožívali, ale já jsem tyto svátky nenáviděla. Teď už je jen nemusím, i když celkem tradici dodržuji tím, že uděláme výzdobu a obarvím vejce. Koledníci tady už nechodí. Manžel mlácení žen naštěstí neholduje.
Blanka Lazarová
Moc pěkně napsaný příběh. Děkuji. :-)
Hana Rypáčková
Vlčáci za plotem a dopisní schránka vysoko na brance a pošťák odmítl doručovat. Pro psa je to zloděj. Já Velikonoce milovala, u babičky na vsi, kůzlečí řízky a dobrůtky, sestřenky a bratránkové nafintění a pak všichni umazaní... Ve městě zase první výlety do přírody..
Jitka Caklová
Líbí se mi, jak článek koliduje s článkem "Babi, tohle nesmíš. Děti vychovávají rodiče a prarodiče. Úlet nebo trend?" Proč něco nemůže jít jednoduše, když to může jít složitě. Kolik dětí musí utéct z domova a to jen proto, že nemají to "štěstí", že je nepokouše pes.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.