Jistě se vám také stalo, že jste si prožili zvláštní den, takže nebudu asi jediná. Já ten svůj den nazvala den „D“. A abyste se mohli také zasmát, tak vám ho trošku přiblížím. Jen přidám větu mé kamarádky: "Nic se neděje nám, všechno se děje pro nás." A je to veliká pravda.
Začalo to hned ráno. Potřebovala jsem prodloužit síťovku zdarma, protože jsem zjistila, že 14 dní jezdím na černo a v MHD ani na PC už to nešlo, tak jsem musela jet do prodejny jízdenek. Nastoupila jsem do autobusu a už na křižovatce jsem zjistila, že místo do leva, jedeme rovně, což pro mě znamenalo, že jsem nesledovala, do kterého autobusu nastupuji. Vlastně, č. 44 nebo 54 je skoro stejné, obě čísla končí čtverkou, že?
Tak jsem vystoupila a došla na další zastávku. Určitě tušíte, že ona 44 mi ujela. Ale přesto mi štěstí přálo a nemusela jsem ani dlouho čekat a dojel mi další autobus. Musím ještě podotknout, že i když prodejna jízdenek není nejblíž, tak za normálního počasí bych zvládla cestu pěšky, jenomže ten den se na mě vyřádilo i počasí a od brzkého rána pršelo. A v dešti se mi pěšky nikam nechtělo. A to vůbec, jenže okolnosti mě donutily.
Vrátím se ale k jízdenkám. Paní byla velice milá, hned lepší nálada, při mých přešlapech a počasí. Připomenula mi, že příští rok v únoru mám přijít i s fotkou a 130,- korunami, protože mi platnost karty končí a dostanu novou.
Sláva, jedno je vyřešené. Zašla jsem na tramvaj a jela směr Ostrava centrum. Tam jsem musela navštívit Bistro, kam chodím vypomáhat při přípravě svačin na Janáčkovu konzervatoř a den před tím jsem si tam zapomněla peněženku. To jsem zvládla s naprostou bravurností a úsměvem, neboť do tramvaje nastoupili revizoři. Dovedete si jistě představit, jak by mi bylo, kdybych nepřišla na to, že nemám platný doklad a jedu na černo. Hanbou bych se asi propadla. Ještě že nade mnou někdo drží ochranou ruku.
Další má cesta pokračovala celkem v pohodě. Jela jsem do nemocnice na ortopedii po půlroční kontrole, kde jsem se byla objednána 4 měsíce dopředu. Za tu dobu jsem ovšem zapomněla, že to není vlastně ani kontrola, ale měla jsem přijít. Věděla jsem, že mám dostatek času, ale to jsem neřešila, protože domů bych to stejně nestihla a v tom nevlídném počasí se mi po městě chodit nechtělo. Sestra v kartotéce, při mé poznámce, že nevím, jestli nemusím na RTG, se koukla do karty a s radostí mi oznámila, že RTG nemám, ale zda jsem si nezapomněla donést injekci. A do pr..e, řekla jsem si pro sebe a s omluvou, že jsem si za toho půl roku zapomněla nechat napsat recept, a tak injekci nemám. „Nevadí, vytisknu vám recept, zajdete si ji vyzvednout a pak se stavte pro kartu.“
No, a tak jsem v dešti pokračovala s pochůzkou. U nemocnice je nová krásná „nemocniční lékárna“, ale já se rozhodla pro delší procházku s podchodem do lékárny Dr. Maxe. Smůla mě neopouštěla. Lékárník mi sdělil “Bohužel, výživové injekce nemáme, ale na zítra, vám ji objednám.“ „Bohužel, to mi není nic platné, já ji potřebuji teď.“ Řekla jsem se smíchem a lékárník mi s omluvou poradil nemocniční lékárnu, kterou jsem předtím zavrhla. Nezbylo nic jiného než onu lékárnu navštívit, s přáním, aby výživové injekce měli. Přání se mi vyplnilo a já injekci mohla vyzvednout s upozorněním, že to stojí 1 559 korun. „Nevadí, já vím.“ Tentokrát jsem chtěla zaplatit hotově, ale den „D“ pokračoval. Peníze jsem měla v bundě, kterou jsem měla včera a v peněžence pouze tisícovku. „Mohu zaplatit v hotovosti a zbytek kartou?“ „Samozřejmě.“ Zaplatila jsem, vzala krabičku s injekci a odešla konečně k lékaři. Vyšlo to akorát a čekala jsem už jenom 10 minut.
Když jsem vešla do ordinace, ještě jsem netušila, co mě čeká, přestože výživové injekce i obstřiky zvládám v pohodě. Odložila jsem si kalhoty a lehla na lehátko, aby mi byla aplikována injekce.
„Pane doktore, nezapomeňte, že jsem lechtivá, tak mě včas upozorněte.“ „Ano.“ Řekl lékař. A já najednou viděla jeho ruku, jak se pomalu blíží k mému kolenu. V tu chvíli nikdo netuší a netušil, co se začalo odehrávat. V šoku byl i lékař. Chytila jsem záchvat smíchu, protože mě to začalo strašně lechtat. „Povolte nohu.“ „To nejde, ono to strašně lechtá!“ musela jsem se kousat do ruky, abych záchvat aspoň trochu zmírnila. Pan doktor je skvělý, a i přes můj záchvat smíchu mě zvládl chytit v koleně, a dokonce i píchnout injekci. „To jsme tu ještě neměli“ prohlásila sestra. „Sestři, všechno je jednou poprvé.“ A smála jsem se ještě při odchodu z ordinace, protože jenom při pomyšlení a představa ruky, jak se blíží k mému kolenu, mě začala lechtat.
Myslela jsem si, že už den „D“ skončil, a tak jsem jela domů. Jenže opět mylná představa. K večeru mi zazvonil mobil. Nejdříve zkoumám číslo, abych se ujistila, že to není z Albánie nebo Nizozemska. Protože to bylo z Česka tak jsem to zvedla.
„Dobrý den, tady nemocniční lékárna, vy jste si u nás vyzvedávala výživové injekce, kolik jsem vám jich prosím vás dala?“ „Jednu“. V tu chvíli jsem si vyslechla příval omluv, že mi omylem zaúčtovala dvě balení. Když jsem řekla že jsem to platila hotově i kartou, hned věděla, o koho se jedná. A prý mi může peníze vrátit na účet nebo si je mohu přijet příležitostně vyzvednout. Zvolila jsem druhou možnost, i když mě za mými penězi čekala delší cesta. Dověděla jsem se ale, že vždy když končí směnu si všechny recepty překontroluji, a tak na chybu přišla. Poděkovala jsem, že mi zavolala, abych dostala zpět své peníze a ujistila, že jsme jenom lidé a chybička se může stát. A tak pro mě den „D“ skončil zahřátím u srdíčka, že dobří lidé existuji.
Účet si kontroluji jednou týdně, a nevím, zda bych si uvědomila, že to je velká částka, stejně tak jako nevím, zda bych po týdnu něco vyřešila. Při tom všem běhání jsem totiž vůbec neuvažovala, kolik platím.
Navíc jsem byla myšlenkami na předposlední disko v lázních Klimkovice s kamarádem a rodinným přítelem Honzou Gavelčíkem, snachou a vnučkou. Tam je zábava vždy úchvatná a potkám se s příjemnými i známými lidmi a dětmi, kteří jsou v lázních na léčení nebo se tam rádi na diskotéky vrací. Honza je má přibližně každých 14 dnů. A protože se mi blíží opět sezóna nemohla jsem si diskotéku nechat ujít.
A tak přestože jsem vždy dobře naladěná, se občas nějaký mráček může objevit, vzpomenu si na prožitý den “D“ a hned je mi opět veselo…
A jedna malá rada pro všechny. Užívejte život vždy s úsměvem a nenechte se vytočit maličkostmi, nikdy nevíte, komu vašim úsměvem uděláte radost.
Na závěr pár fotek s příjemně prožitými dny na diskotékách, která náladu nikdy nezkazí…
Všem přeji krásný den s úsměvem u mého počtení.
