Ona totiž, přátelé, dědkovská druhá míza (dále jen DDM) není žádná srandička. Povrchní lidé o ní sice vtipkujou, vymejšlejí o ní anekdoty, ale to je velká chyba. Dokonce jistý Alkifron, což byl dost bezvýznamný athénský pisálek ze 4. století před Kristem, prohlásil, že není nic protivnějšího, než chlap, na kterého DDM leze. Budoucí velký spisovatel Vilda ale naopak tvrdí, že tento jev by měl být korektně podchycen v Listině základních práv a svobod a tedy i v Ústavě ČR. Zejména nyní, kdy populace v průměru stárne a blíží se doba, kdy nás dědků bude jako much. Vyskytly se taky názory, že by DDM měla být zařazena do Mezinárodní klasifikace nemocí jako druh demence. Proti tomu zase Vilda vznáší elegantní argument: „To je stejná blbost, jako chtít léčit někoho, kdo na stará kolena dostal zase chuť na krupicovou kaši.“ Podle něj by spíš měli být pod lékařským dohledem ti kmeti, na které DDM neleze. „Musejí mít v sobě cosi v nepořádku, druhá míza je stejně přirozené vývojové stádium samce, jako byla předtím jeho puberta,“ říkává moudře.
Ještě na jednu okolnost Vilda upozorňuje. Dnes má každej volnou ruku v určování vlastní pohlavní identity, respektive své orientace. Nikdo se už nepozastaví nad tím, že třeba pan Čvančrlík se v pondělí prezentuje jako klasickej heterák, v úterý jako homosexuál, ve středu se cítí být ženou, ve čtvrtek hermafroditem, o víkendu je úplně bezpohlavní atd., má toho na výběr spoustu. Tak proč by nemohla existovat taky veřejností plně respektovaná kategorie „druhomízní dědek“?
Co může čtenář od zmíněného knižního díla očekávat? Především vnesení základního vědeckého a filozofického světla do oblasti dědkovského druhomízovství. Dychtivě bude hltat údaje o fyziologických, psychologických a ekonomických rozdílech mezi mužskou první neboli pubescentní mízou a DDM. Nalezne tu obsáhlý manuál jak se v průběhu akutního dědkodruhomízovství chovat, včetně toho, jak vnímat výsměšné reakce a průpovídky třeba naštvaných závidějících dědků, kteří sami dosud nebyli darem druhé mízy obdařeni. Spisovatel Vilda si k autorské spolupráci na knize přizval vynikající experty. Například i několik předních módních návrhářů, takže čtenář bude také poučen, kterak vhodným oblečením zakrýt ochablé svalstvo paží, pivní panděro, scvrklý zadek a oteklé nohy. Jedna kapitola, na které spolupracoval jistý renomovaný choreograf, zase poradí, jak se i s francouzskými berlemi pohybovat ladně a svižně jako leopard. Odborníci na demagogické žvanění z řad našich parlamentních zastupitelů čtenáře poučí, čím krmit uši žen a dívek, které se staly cílem jeho druhomízní aktivity, zkušený farmaceut zase instruuje, jak je třeba zacházet s afrodisiaky, aby to s dědkem neseklo.
Vedle odborné a informační kvality bude mít Vildova kniha určitě i hodnotu literární. S citem a empatickou něhou v ní předloží několik druhomízních příběhů slavných dědků, hlavně samozřejmě ten o Johannu Wolfgangu Goethovi a Ulrice von Levetzow. Jak známo, právě loni uplynula dvě století od okamžiku, kdy se tento tehdy dvaasedmdesátiletý veliký básník, dramatik filozof a politik při pobytu v Mariánských Lázních druhomízově zamiloval do onoho sedmnáctiletého půvabného stvořeníčka. Ostatně, Vilda v doslovu ke své publikaci hodlá navrhnout, aby datum jejich osudového setkání bylo vyhlášeno Mezinárodním dnem DDM (přesné datum sice ještě není určeno, ale na tomto problému intenzivně pracuje tým graduovaných dědků v Historickém ústavu Akademie věd ČR). V tento den by měl být v Mariánkách každoročně konán Světový kongres DDM, na němž si druhomízáci z různých kontinentů vymění své poznatky a zkušenosti, jakož i uzavřou nová přátelství neznající hranic.
Takže doporučení na závěr: Vildova báječná kniha je před dokončením a brzy zazáří z regálů knihkupectví. Zakupte ji a darujte všem dědkům ve svém okolí. Nebo snad znáte hodnotnější dárek?
