Každý z nás tento rok zažil. Každý z nás má jiné vzpomínky a zážitky. Každému z nás v hlavě zůstalo něco jiného.
Musím se vrátit o měsíc zpět. Studovala jsem po SVVŠ ještě dálkově SPgŠ. Byl červenec a my měli povinné soustředění a poslední možnosti získat nějakou vyhovující známku, třeba z tělocviku. Našim úkolem bylo mimo jiné dokázat své znalosti a dovednosti ve vodě - v bazénu. Plavat jsem uměla od dětství. Od doby, kdy jsem byla vhozena do štěrkovny s tím, že se snad ve svých snad 5ti letech umím ubránit vodě. Ubránit jsem se snažila, nakonec jsem byla vytažena. Od té doby jsem však už nikdy nedostala odvahu skočit do vody a plavat. A to byl ten kámen úrazu. Zkoušky z plavání tedy neudělám...
Protože jsem však měla dobré kamarádky a snad tomu i dopřálo trochu štěstí, podařilo se jim ve chvíli, kdy jsem měla skočit, odvést učitelčinu pozornost a já se do bazénu jednoduše vsoukala. Bouchnutím paží do vody jsem znázornila skok a pak ladnými pohyby plavala styly, které byly zapotřebí. Učitelka po mně skok chtěla vidět znovu - prý ho propásla. Ale já, dospělá ženská, jsem slušně namítla, že každý skákal jen jednou... Zkouška nakonec byla potvrzena a známka z TV byla perfektní.
Po večerech jsme se na internátu většinou nudili. Někteří z nás už byli vdaní či ženatí a rádi by večery a noci trávili jinde, než právě tu. Já, nezadaná, si s kamarádkami vymyslela plán. Při četbě tehdy oblíbené Obrany lidu jsme se rozhodly, že si podáme inzerát na seznámení.. Večer jsme vše sepsaly a ráno před dalšími zkouškami odnesly na poštu. Tím zábava končila a čas ubíhal.
Už jsme byli všichni doma a na soustředění školy ani nepomysleli.
Večer 20. srpna, po podojení kozy, po nakrmení dobytka, zalití zahrady a podobných každodenních prací, jsem i já šla spát. Jak už jsem mnohokrát psala, bydlela jsem v rodinném domku s maminkou a prarodiči. Tehdy mi bylo 20 a necelé 2 měsíce. V noci slyšíme bouchání na dveře. Babička se vylekala a za dveřmi její synovec, bydlíci hned vedle, volá: "Teta, vstávejte, je vojna, napadli nás Rusové." Babička, která zažila osvobození Plzně americkou armádou, běžela ke dveřím a nadávala, proč si z ní tak brzy ráno dělá legraci, co se mu stalo a ať se raději obléká a jde do práce. Pracoval v blízkém JZD a nemohl si dovolit přijít pozdě.
Ten ji však ujišťoval, že je střízlivý, že se mu nestalo nic, že přece nikdy nepije, ale že na náměstí jsou tanky.
Všem nám začalo být ouvej. Dědeček - bývalý legionář - dostal barvu silně se podobající sněhu, babička začla uvažovat, kolik máme doma mouky, maminka nejela do Ostravy, kde pracovala, a já, majíc prázdniny - dovolenou. byla všem k ruce. Kdosi si dodal odvahu a šel na náměstí, které je těsně na hranicích s Polskem. Byl tam klid, jen v každém rohu stál jeden tank. Byli jsme bezradní. Neustále někdo z nás seděl u rádia a poslouchal se strachem, obavami a slzami v očích zprávy.
Najednou jsme uslyšeli zaklepání na dveře a dovnitř vstoupila naše listonoška. Přinesla obrovskou napěchovanou obálku a sdělovala, jak to vypadá ve městě. Hlavní pošta stála a stále stojí v těsné blízkosti vlakového nádraží. Takže nám dala informace z první ruky. Před nádražím, radnicí i kasárnami prý stojí tanky a na nich sedí mladí vojáčci, kteří by se lépe vyjímali na základní škole. Pošta prý asi fungovat nebude, toto je zřejmě poslední zásilka, kterou přinesla.
Byli jsme vystrašeni ještě víc. Obálku jsme neotvírali a já se vydala na průzkum. Před nádražím bylo rušno. Mladí, staří, všichni stáli u mladičkých vojáčků, kteří vůbec nevěděli, kde jsou a naši zemi neznali ani podle názvu. Bylo nám smutno a byli jsme bezradní. Čas utíkal a za pár dnů měla být na náměstí u hranic tradiční pouť. Původně byla zakázaná, pak prý někoho napadlo sdělit, že se jedná o slavnost pro děti. A to už se mohlo. Ale v každém rohu stál tank. Velice nepříjemné, ovšem všichni se snažili dělat, že je nevidí. Stále mám před očima tuto pouť před 50 lety. Tolik lidí, tolik atrakcí, to jsme nikdy před tím, ani potom, nezažili.
A co bylo obsahem obálky, kterou jsem 21.8. dostala a otevřela? Bylo v ní 36 dopisů - odpovědí na krátký seznamovací inzerát, který jsem před měsícem poslala. Jednu napsal i člověk, který právě sloužil u vojska v Chebu. Ten se nakonec stal mým manželem. Takže 21. srpen 1968? Nejen cizí vojsko v našem městečku, ale také první kontakt s člověkem, se kterým jsme 48 let.
