Sobota je doma uklízecí. Každý z rodiny má ten den přidělenu nějakou práci. Nebere se ohled na to, jestli to dělá rád nebo se mu to protiví. Mně se domácí práce protiví, raději bych běhal ve starém hruškovém sadu za vsí a strážil jeho mír s puškou, kterou jsem si nedávno vyřezal z dlouhé, suché a trochu pokroucené smrkové fošny. Nehodila se tatínkovi ke stavbě králíkárny, proto jsem si ji přivlastnil dřív, než bude použita jako ucpávka děravého plotu ve výběhu slepic. Vyřezat kolbu pušky, která by se navlas podobala té slavné, stříbrnými hřbety poseté pažbě Vinnetuovy dvouhlavňovky, to byla, panečku, ta správná práce, a ne se celý půlden ploužit domem a uklízet něco, co mohlo klidně dál zůstat neuklizené.
- Vezmi si klepačku a vyklepej všechny koberce, - přikáže mi maminka.
Práci nám dětem přiděluje vždycky maminka. Tatínek jen dohlíží na to, jestli ji vykonáme. Z úklidové komory si přinesu velkou proutěnou plácačku. Někdy jí také říkají prakl. Nevím proč, když se s ní plácá, nikoliv prakluje. Jakmile ji držím, stává se mou osobní zbraní. Líbí se mi. Má do krásných oblinek tvarovanou úderovou hlavu, pružné držadlo zakončené mosaznou sponou, a když se jí náležitě rychle švihne, hvízdne vysokým tónem, z kterého jde respekt a trochu i strach. Však si to dobře pamatuji, když mi jednou takto za tělem hvízdla a pak dopadla na můj zadek. Tehdy jsem zlobil a ona zjednala bleskovou nápravu. To ale bylo už hodně dávno, abyste věděli. Dnes už zlobím málokdy. Ani když musím v sobotu klepat koberce.
Ty malé si z domu na dvůr nosím sám, ty velké a těžké mi vynese tatínek a přehodí je přes železnou tyč. Je jedním koncem ukotvená ve stěně domu a druhým koncem přivařená k silnému železnému sloupu. Vytváří tak hrazdu, na které se rád vzpírám. Musím si ale přistavit židli, jinak bych na ni nedosáhnul. Jednou za vlhka, když byla tyč orosená a kluzká, jsem se na ní neudržel a spadnul na kamennou dlažbu. Vymknul jsem si kotník, narazil bok, odřel koleno a pořádné se vylekal. Když je po dešti, na hrazdu už raději nelezu.
Pevně svírám držadlo své zbraně a chystám se koberci zasadit první zdrcující ránu. Tohle jediné mě na klepání koberců přitahuje a baví, protože jak jinak bych se dostal k pobíjení nepřátel, kteří zajali mou dávnou lásku, lady Janu z protějšího domu, a drží ji teď na nepřístupném hradě, vysoko čnícím na kopci za vesnicí? V tu chvíli, kdy se postavím před koberec, už nedržím klepačku, ale dlouhý, lesklý a ostrý meč. Ušmudlané a na kolenou vytahané tepláky i modrobíle pruhované tričko se na mém těle rázem promění v rytířské brnění vytepané z té nejušlechtilejší mosazi. Do půlky čela naražená rádiovka se středovou anténkou, ťupkou velkou jak můj palec na ruce, je nyní přilbicí s úzkým hledím a barevným chocholem vyrobeným z peří cizokrajných ptáků. Ten chochol je znakem ušlechtilosti, srdnatosti a královského rodu. Viděl jsem to na obrázcích rytířských románů Waltera Scotta. Rozmáchnu se a jedinou, dobře mířenou, hlavně však silnou ranou rozetnu mečem první mohutné dveře, které mi brání dostat se dál do hradu. Z nádvoří se na mě hrnou divoké hordy loupeživých rytířů bránících hrad. Jejich přesila je jim k ničemu. Můj meč hvízdá vzduchem a rozdává smrtonosné rány napravo nalevo, nalevo napravo, a taky doprostřed, a zase napravo nalevo, nalevo napravo... V němé hrůze přede mnou všichni prchají a prach víří povětřím prozvučeným mými bojovými výkřiky: - Tu máš! A ty taky! A ještě tobě a tobě a tobě! A jestli mi nevrátíte lady Janu, rozsekám vás na cimpr campr! -
- A jestli do toho koberce budeš dál takhle třískat, rozbiješ klepačku a pak tě rozsekám na cimpr campr já! - Tatínek to sice říká vážně, ale pod jeho sobotním neoholeným strništěm se mu tvář usmívá.
- A kdo to je, ta lady Jana? - zeptá se mě maminka, která jde právě kolem a nese koš plný vypraného a voňavého prádla. Bude ho věšet na prádelní šňůry natažené na zahradě a to je pro mě dobré znamení. Koberce se musí přestat klepat, poněvadž by se prádlo zaprášilo.
Pokrčím rameny a udělám obličej, jako že jí do toho, kdo je lady Jana, nic není.
- No dobře, - usměje se maminka. - Nic mi do toho není. Ale teď už toho nech a jdi domů umýt všechny dveře. -
Ach jo, myslím si v duchu a udělám tentokrát trudný obličej. Na tuhle práci mám ještě větší zlost než na klepání koberců. Až budu mít vlastní dům, nebude mít ani jedny dveře. Neochotně se loudám. Tíha mých nohou je znásobená obrovskými vězeňskými koulemi přikovanými tlustým řetězem ke kotníkům. Bylo to tak na obrázcích v Dikobrazu. Představoval jsem si, jak to muselo být pro člověka namáhavé a vysilující ujít byť třeba jen jeden metr.
- Neloudej se tak! - volá na mě maminka od šňůr, na kterých se už třepotají v dopoledním letním vánku barevné ručníky a utěrky, že vypadají jako veselá pouťová atrakce u kolotočů. - Až budeš mít hotové dveře, ještě vylešti kliky! -
Hurá! Zajásám v duchu, ale není to jásot, kterým se vyjadřuje radost. V tom hurá je hrdá a posměšná nadřazenost, která ví, že dospělí jsou divní. Vymýšlejí si práce, aby se nenudili. To proto, že si neumějí hrát. Kdyby si uměli hrát, věděli by, že při leštění klik u dveří si na nic hrát nelze. Ještě že támhle v rohu u zdi je opřená moje nová puška vyřezaná ze smrkové fošny. Až si proklestím cestu pralesem dveří a přebrodím divoké prahy řek a až svou dobrodružnou cestu označím pro všechny, kteří půjdou po mých stopách, blýskavými značkami měděných klik, vezmu pušku a půjdu strážit mír hruškového sadu. A běda dospělému, který by se tam zatoulal a dal mi nějakou jinou prá
