V seznamování přes internet, ale i v reálu kolem nás, se dá zažít doopravdy vše. Zklamání i naději, humor i chvíle, kdy si člověk říká: "To se mi jen zdá." Pak si o tom občas popovídáte s přáteli, s kamarády, a valíte oči, co oni zažili a jak to ve světě seznamování chodí. Já si v duchu občas vzpomenu na prima ženu, s kterou jsem měl čest se poznat, pracovat s ní, a byli jsme pro sebe navzájem takové dvě Vávrovy Vrby.
Probírali jsme, kdo nám napsal a kdo odepsal, občas juk kuk na foto, a teď raď, co dál. A řeknu vám, byla to někdy zajímavá debata, co s tím. Hanka, naše adminka, byla jako já. Co na srdci, to na jazyku.
Slušná holka, teda ve 40 letech dávno dáma, ale fakt, na svůj věk super baba. Minimálně bych jí hádal, kdybych ji neznal, o 5 méně. Vždycky po ránu jsem si dal u ní v práci šálek kafíčka, při kterém jsme slupli něco z kantýny do sebe, a tak jsme o tom všem mudrovali, kde je ten zakopaný uštěkaný pes. Až jednou jsem při kafču jen tak halabala dal Hance otázečku od srdce.
"Hani, proč si nedáš inzerát na seznamku? Flákni tam fotku, napiš věk, výšku, záliby, práskni na sebe, že máš dvě děti, jsi hezká baba, to budeš mít odpovědí…“ a málem jsem se u toho udusil. S plnou pusou koláče s tvarohem se nemá mluvit.
"Myslíš? Jako inzerát, že chci chlapa?“ otázala se zpětně Hanina.
"No, a koho bys chtěla, pavouka pro štěstí?“
"Když já jsem technický antitalent. Sice jsem už čučela na odkazy a tak, kdo co píše, ale nemám odvahu.“
Ach jo, a to je adminka. Ale na druhou stranu zvládala počítač jedna radost, psaní a tabulky jí šlo dělat jak z praku, a tohle mně nejde dodnes. Hanka byla moje Help Line služba kdykoliv k dispozici.
"Nekeckej, pojď, hodíme to tam, trvá to tak 10 min a uvidíš, jak se mužíci o Tebe poperou.“
"Tak jdeme na to, stejně teď nemám co dělat“, odpověděla Hanina a pustila mě ke kompu.
Ouvej, kurňa, kam čert nemůže, tam vlezou ajťáci. Zkrátka, co se dalo, to zaheslovali, zamezili, zatrhli. Hlavně, když k nim vlezu do království, tak z monitoru na mě čučí nahatý baby a Skype s ICQ jedou na plno. No jo, ale co s tím?
"Hele, Romčo, a co děláš teda dneska navečer?“ optala se Hanka.
"Proč se ptáš? Nevím, asi doma, máš nějaký návrh?“
"Mám. Pokud máš čas a nevadí Ti to, udělám doma mňamku a Ty mně ten inzerát a fotku dáš na net z mého počítače. Souhlas?“
Kdo by nesouhlasil, když se po večerech doma nudí. Souhlasil jsem. Pořád lepší se šťourat v počítači a zamlsat si, než se nudit doma a očekávat zázrak shora.
A k tomu ta slíbená mňamka. Věděl jsem, že si zamlsám, protože Hanka byla stejně rozežraný tvor jako já. Jenže jaksi asi mimozemský. Pořád něco v mlsné kušně přehazovala, na talířku v kanclu se pořád něco povalovalo k zobnutí, ale hlavně, kam ta holka to dávala?
Byla štíhlá, vysoká, žádné OTP kolem sebe, ale ládovala se kdekoliv a čímkoliv. Někdy jsem ze židle jukal pod ni a za ni, zda to nepadá na zem. Nepadalo. Asi Julča, nebo jak se její tasemnice jmenovala, to zvládala za ni sežrat. Jiné vysvětlení jsem neměl.
Domluvili jsme se a navečer jsem už stepoval hladový u Hanči před bytem. Klink, bink, zabimbal zvonek, a dveře se otevřely.
"Pojď dál, kuchtím, ale počítač je zaplej“, uvítala mě s úsměvem Hanina se zástěrou a kvedlačkou v ruce. Měla byt 3+kk velký, takže počítač byl v pokoji a ona v kuchyni hezky od sporáku viděla nejen na něj, ale i na mě.
"Tak jdeme na to, zlato", řekl jsem a už jsem seděl u počítače. Nastartoval jsem net a hlásal jsem do kuchyně první dotaz.
"Hani, a kam ten inzerát chceš? Na seznamku jako takovou od Seznamu nebo na seznamku Štěstí. Nebo na jinou? Ono toho je tu mraky.“
"Nevím, dej to všude", zamumlala při míchání něčeho Hanka a strčila si vařečku do pusy. Asi tím chtěla naznačit, že raději bude mlčet a nechá to na mně. Dobře, bobře, máš to mít. Založíme profil na Lidech. Po delším halekání po bytě z kuchyně do pokoje a nazpět jsme vymysleli nick, vyplnili údaje a z počítače vylovili i fotky.
Fotky Hanky před chatou a u auta jsem zásadně odmítl použít, neb jsem si hned vybavil problémy kamarádky, která si dala foto auta před barákem, kde byla u auta vyfocena. Magůrek odněkud si podle SPZ zjistil, kdo je, kde bydlí, kde pracuje, a měla problémů na měsíce. Byl jako pitralon vtíravej. Čekal na ni v práci, před domem, výhrůžky, až to řešila policie. Jo, net, tam je vše možno.
Ale přece jen nějaké foto s kukučem jsem tam flákl a buch, uloženo. Tak, a teď to hororové prostředí, co se kolonky zájmů nazývá. Prošli jsme kolonky záliby, koníčky, kolonku, jaký by měl vyvolený být. U těchto kolonek Hanka spálila málem to, co kuchtila na sporáku. Neboť se zasnila a jmenovala vlastnosti chlapa, které by měl mít, a zase je vzápětí měnila a měla v tom pěkný guláš bez knedlíku. Ale nakonec jsme to usmolili a buch, bylo to. Odesláno.
Mezi tím Hanka prostřela na stole, nastrojila na talíř poživatiny a začali jsme se ládovat jídlem.
"Romčo, myslíš, že se někdo ozve?“
"Někdo? Holka zlatá, několik.“
"Fakt několik? To jsem zvědavá.“ Baba jedna zvědavá.
Mlaskali jsme sborem, a mezi tím jsem jí pověděl pár svých zážitků a poradil jí, na co si má dát pozor. Prskala smíchy kolem sebe tak nakažlivě, až jsme se svorně pobryndali oba od jídla. Po baště jsme si dali kafčo, při kterém jsme se jukli nazpět na seznamku, co se tam mezitím dělo. A dělo se. Za těch 20- 30 minut, co jsme seděli při jídle mimo počítač, tam na počítadle naskákalo na jejím profilu 436 návštěv. Tohle číslo jsem si nějak zaryl do kebule. 436 chlapů se juklo na Hanku a asi 20-30 hned reagovalo, a dokonce i většina poslala fotečku. Hanka údivem přestala lokat i to kafčo.
"Ty vado, to je fofr, ty jsi nekecal", ohodnotila situaci Hanka s vykulenýma očima na obrazovku.
"Počkej, brzdi, Hani, tohle je začátek. To bude tak trvat den dva, pak nastane ten pravý hukot. Tak se jukneme na chlapečky.“ Sakra, i já byl zvědavý, kdo je kdo, a odkud jsou.
Hanka byla z Prahy, chlapci lačni po seznámení taky, ale jen asi tak 5 - 7 kousků. Jinak to byli hošíci z jihu Čech, Moravy, pár ze Slovenska, takže jsme je začali společně třídit. Hance bylo 40 křížků a chlup, a proto jsme asi tak 4 kousky vyřadili z loterie ihned bez milosti, neb jim bylo od 24 do 30. Samozřejmě úspěšní, atraktivní, a jinými blbostmi písmenkovými oplývající. Ty nepochopený, doma si nerozumějí s manželkami nebo v rozvodovém jakoby řízení jsme odbourali též. No, a pár fotek ksichtíčků spojených s fotkou toho šmudlíka, jsme taky vyeliminovali, a zbylo nám asi tak 6 kousků.
"Tak který, Hani?“ už jsem se znaveně a otráveně zeptal Hanky, co dál.
"Já ti nevím, tenhle vypadá…. Ale zase tenhle má rád… Tenhle zas je blíž, a tenhle z Prahy… nevím.“ Sakra, kdo to má ale vědět, když ne ona.
"Tak víš, co, Ty nevím? Všem odepiš, poděkuj za odpověď, oťukni, odkud jsou a jak jsou na tom s časem. Dej si s nimi rande někde, kde jsou lidi, a uvidíš sama.“
"No, sama tam nepůjdu, co kdyby tam byl nějaký blbec.“
"To jsme všichni z toho, neboj, Při nejhorším budu cumlat kafčo opodál, ju? Dej vědět.“ Rady a porady pro dnešní večer byly ukončeny.
Bylo už pozdě a šel jsem raději domu vyhodit kopýtka. Tohle si už Hanka musí vychutnat, jak já říkám, sama. No, Hanka si to vychutnala, a pěkně.
Hance se během týdne ozvaly další desítky chlapů.
Měla z toho v hlavě hektický guláš i s knedlíkem, ale jelikož byla slušná a dobře vychovaná, odepsala na všechny reakce. Asi tak po 10 dnech jsme si zašli na předvánoční večeři a od stolu přes výlohu restaurace jsme pozorovali lidi venku, jak z toho předvánočního shonu blbnou a šílej, aby stihli i to, co už vědí, že nestihnou.
"Tak co, jak se válčí na poli seznamování?“ Nahodil jsem udičku tématu při večeři, aby řeč nestála.
"Ale za prd", zklamaně odpověděla Hanka.
"Počkej, jak za prd, to jako nic z toho nebylo?“
"Ale jo, hodiny prosezený u počítače. Za chvíli jsem nevěděla, kdo je kdo. Hele, oni jsou fakt praštěný nebo co. Jednoho pošleš do paďous, a do dvou dní dojde jiná odpověď, jiný nick, a nakonec zjistíš, že je to pořád on.“
"Jak praštěný, co píšou?“
"No, skoro nic právě. Jen, kdo jsem, co dělám, kde bydlím, jak dlouho jsem sama, a pak hrrr. Sejdeme se, uděláme si hezký večer, nejraději do rána, a už jsem fakt alergická na ty dotazy, jak to mám ráda,“ dodala naštvaně v hlase Hanka. Věděl jsem přesně, o čem mluví. Spermoníci v akci. Ale snad, proboha, tam musí být taky normální chlapi, jako ženský, sakra, ne?
"A to jsou všichni?“ zvědavě jsem se optal Hanky znova.
"Ne, to zas ne, ale když je tam někdo jakoby normální, tak je daleko.“
"Jak daleko, kolik km?“
"Minimálně 50 km od Prahy. Nakonec, když napíšu, že bych přijela se juknout přes den po okolí, kde bydlí nebo po vánocích a silvestru se projít, to ne, ale opačně kdybych chtěla, tak by přijeli půlnočním expresem, kdyby jezdil. A u mě by byli až do nového roku. Cvoci. A při tom ani neví, jak vypadám.“
"No jo, holka, to je těžký. Co na to říct,“ odpověděl jsem, a nípal se v dortu na talířku. V myšlenkách jsem myslel na ta moje setkání z opačného pohledu.
Z dumání mě vyrušilo náhlé ticho u stolku, neb naše duo mlaskání se změnilo na sólo mlaskání nad dortem. Zvedl jsem oči a spatřil Hanku, jak drží telefon v ruce a zírá s polootevřenou tlamkou na display mobilu, který jí ležel na stole a měl vypnutý zvonění. Dělávám to i já, když chci mít klid u jídla a povídání.
"Co se děje, ty jsi vyhrála první ve sportce?“
"Prdlajs vyhrála, dostala jsem odpověď od jednoho.“
"Neke, no vidíš, a jak dostal tvoje číslo?“
"Ale napsala jsem mu ho. Byl jeden z mála, co se zajímal více o mé záliby, postřehy, zájmy.“
"No, tak běž do něj a uvidíš, třeba to je právě ten zázrak, co čeká na Tebe,“ poradil jsem Hance, co má dělat.
"Jo zázrak? Tak se podívej“, a strčila mi před ksichtík mobil.
Palcem ťukla na klávesu, v mobilu to udělalo škyt a píp, a já jsem se začal dusit dortem, který jsem mezi kašlem prskal kolem.
Z displeje se na mě koukala ruka onoho pána, který ji odepisoval, a držela v sevření…
"Počkej, to jako poslal on?“
"Jo, prý se nemůže dočkat setkání.“
"Hele, neblbni. Tak před chvíli jsi mi říkala, že je slušný a já nevím co ještě, a najednou ti pošle Ferdu v ruce?“
"Asi se na to fakt vykašlu, tohle nemám zapotřebí,“ nakonec si posmutněle vzdychla Hanka a raději se zase zabořila do zákusku.
"Hele, neblbni, přece kvůli pár magorům to nevzdáš. Bojuj, on se ten pravý objeví.“
Snažil jsem se o sto šest, aby se Hanka neodhlásila ze seznamky. Byl to takový tvoreček důvěřivý, kamarádský, a fakt by si zasloužila najít chlapa podle svého gusta.
Kruci, proč ji znám z práce a jsme dobří kámoši? Kdybych ji potkal na ulici, šlápl jí na nohu a dal se s ní do řeči a neznal ji, tak jdu do ní.
Jenže jsem ji znal, a moje zásada, co je v práci a v domě, není pro mě, mi jasně velela Stop. Těch lásek z pracoviště jsem v životě ze svého okolí zažil dost, a těch pomluv, narážek kolem, a ta sledovanost… Díky. Většinou to končívalo špatně.
"Hanko, neboj se, jdi do toho, a když Ti někdo napíše, jak to máš ráda, klidně napiš hodně.“
"Jak hodně?“ divila se Hanka.
"No, hodně. S knedlíkem a s libovým. Vše jde obrátit do humoru, ne?“ Nakonec mi přečetla jednu SMS. Zabezpečený, milý, slušný, podnikající, samotinký jedinec z Prahy si žádá čas na setkání.
"No, vidíš, tak konečně normální,“ radoval jsem se z toho za ni.
"Vidím. Ale chtěl moji fotku, že pošle svou. Jak tu mou dostal, zvýšila se frekvence psaní, ale tu svou neposlal. Prý charismatický.
Haha. A chromovaný k tomu asi taky,“ vyštěkla naštvaně Hanka.
Vyprskli jsme smíchy tak hlasitě, že od vedle od stolu se na nás vyjeveně otočili, co že nás to tak u toho mlsání rozesmálo. Kdyby jen věděli, co. Hanka vzala telefon, a hned odepsala, že přijímá setkání a takže kdy a kde a bude tam. Do minutky se rozkřičel mobil s odpovědí. Za hodinu platí, místo setkání ať si určí Hanka sama.
"Romčo, kde, on je moc akční,“ vyslala help dotaz Hanka.
"Buď romantická, posílají Ti fotky toho onoho… Tak se sejděte pod ním. Pod ocasem.“
"Cooooo?“
"No, pod ocasem na Václaváku u koně.“
"Ahá, to je dobrý, to si budu pamatovat.“
Poslala místo setkání tomu akčnímu hrdinovi a snad za 5 sekund dostala odpověď. Platí. Měli jsme teda hoďku čas na sebe. Proprali jsme drby v práci, kde budeme na Vánoce, na Silvestra, jak jde život, a hodina setkání pomalu tloukla na dveře. Hanku ten elán najednou ale nějak začal opouštět.
"Romčo, asi je to blbý, ale nešel bys pod ten ocas se mnou?“ bázlivě se mě optala Hana.
"Neblbni, holka zlatá, tam se dva nevejdeme,“ odpověděl jsem.
"Ty se bojíš? Neblázni, tam je lidí,“ snažil jsem se jí dát odvahu.
"Bojím, já jsem srab, Romííí,“ žadonila Hanka. Mohl jsem jí říci, Ne? Tak děj se vůle boží.
"Tak jo, ale budu opodál, neznáme se, jsem turista z Kandaháru, a jak se po tobě vrhne, zabiju ho. Platí?“
"Platí,“ radostí vykřikla Hanka a oči se jí rozsvítily, jak to pouliční osvětlení venku. Skoro současně. Po mobilu jsme věděli asi tak zhruba, co bude mít na sobě, po zaplacení útraty jsem vyrazil minutku před Hankou ke koni a Hanka si to cupitala poslušně za mnou.
"Nazdár, Hatatytlo, “ pozdravil jsem koně, protože poslední dobou jsem na něj neměl čas a se žádnou lepou děvou jsem se pod ním neobjevil.
Hatatytla čučel mlčky před sebe v očekávání, co bude, já pod ním stál jak zmrzlý sloup a byl zvědavý ještě víc jak on. Hanka podupávala nenápadně opodál, všude samý čumsemčumtam s foťáčkem i kamerami, kamerovali a fotili, co se dalo, až jsem měl dojem, že to bude ve večerních zprávách CNN.
Najednou Hanka vytáhla z kapsy telefon, od pusy se jí vyvalilo kouřové znamení, že mluví, protože v ten čas byla zima jako na Sibiři a kousek i víc. Asi tak do půl minuty se objevil on.
Ze 180 cm se asi vlivem zimy smrskl mužik na takových, no 160 cm výšky, a to jsem fakt musel přivřít namrzlé oči z toho jukání, kdo tam přijde, a z normální postavy se pod bundou skrývalo hodně před ním.
Taková sympatická kulička. Jen do něj cvrnknout, a už by se kutálel až na Staromák. Hanka očividně zkoprněla, natáhla ruku na pozdrav a to malé kulaté si zasportovalo. Odstrčilo ruku Hanky, povyskočilo si to na špičky a než se Hanka nadála, slízla minimálně 4 pusy. Doslova jak tenkrát za totality ty sovětské delegace, jak si okusovaly hlavy s našimi chytrolíny na letišti.
Něco mlel delšího, soudě podle stoupající páry od pusy, a ručkama pořád šmejdil po těle Hanky. Ta pomalinku ustupovala a ustupovala, až mu to asi došlo a pára od jeho pusy ustala stoupat k nebesům. Přitočil jsem se nenápadně k nim, a dělal, že mě zaujal Venda na koni.
Zdálo se mi, že i ten Venca se tomu poťouchle uculuje.
"Kam půjdeme, Haničko zlatíčko, mám čas, mám volno, na večeři nebo k Tobě domů na kafe?“ Jak je drzý, element jeden.
Pomalu jsem sjel očima od Venci přes koně, podestu, dlažbu a nenápadně jukl na něj zblízka. Zázrak. Von se u toho potil, až se mu ten ksichtík leskl. Anebo to byl nějaký Dermacol.
Hanka koktala něco, že neví kam, ale nakonec odkráčeli směrem na Můstek. Pořád ten mrňous po ní šmatlal rukou a Hanka uskakovala jak tanečnice z Lúčnice. Nenápadně při odchodu otočila hlavu a očima šlehla na mě takový pohled, že jsem v něm doslova četl.
"Ale koukej mazat za námi. Tohle asi nepřežiju.“
Něco mimicky zamumlala, pohodila hlavou dolů, já kývl hlavou, že rozumím, ale upřímně, nerozuměl jsem ničemu, a jako indiánský stopař jsem sledoval jejich společný kroky do tepla kavárny na Můstku. Kdybych já, český Honza, věděl, jaký to bude pro nás večer, tak se otočím na podpatku a zmizím v davu pološílených lidí zblblých vánoční atmosférou s nervama v kýblu z toho, co ještě komu koupit pod stromek.
Sedl jsem si pohodlně k volnému stolku tak, aby mně nic nepřekáželo ve výhledu, objednal jsem si čaj, a očekával jsem, co přijde. Hanka zaparkovala s kuličkou opodál. Pasovali k sobě jak koblížek k rohlíku.
Hanka si objednala taky čaj, on něco též, ale sjel očima přitom ten lístek do detailu, a jakmile situace dovolila, hned čapl její ruku do své a začal ji žmoulat.
Hanka ucukla, opřela se do proutěného křesla od něj dál, než se nadála, kulička se překulila do křesla vedle ní a hned se jala přišoupnout se k ní z boku.
Něco mlel, ručkama rozhazoval kolem sebe, a jak mohl, tu si šáhl, tu se dotkl a pořád se chtěl s Hankou očividně cumlat.
Já se vždy uculil, když na mě Hanka vyvaleně jukla, a palcem jsem ukázal vždy, vydrž, Prťka, vydrž, je tu hodně lidí, o co jde.
Hanka nevydržela.
Vůbec jsem netušil, jak bleskově odhadne situaci a jak zareaguje. Nejen, že tím mě dostala fakt celého tak, že jsem nevěděl, co dělám, ale kuličku s tím doslova odrovnala. Protože jak se jí dotkl znova ruky, Hanka najednou ztuhla, narovnala se vsedě, koukla na mě, zvedla ruku, zamávala na mě a na celou kavárnu zahalekala.
„Jéééé, bráška, ahoooj, pojď si sednout, tak co, taky sháníš dárky?“ A hned dala z křesla vedle sebe tašku na zem. Kulička vytřeštil na mě oči, zalapal po dechu a nevěděl, co říci. Totéž se dělo u mě. To si snad dělá srandu, já a její brácha?
Vždyť si nejsme podobni, co blbne na stará kolena, ona se snad z toho zbláznila, ne? V hlavě mě lítal meteleskumbleskum sem tam, pomalu jsem zvedal to své hodně kilové tělo ze zahřátého místa, a se šálkem čaje na talíři, který vibroval v mé ruce rozrušením, co bude, jsem si sedl vedle Hanky. Hanka se naklonila a dala mi hudlana na tvář. Kulička mě za to proklel očima a ustrašeně s nimi mrkal a jukal střídavě na mě a na Hanku.
To čučíš, co, kuliferdo. Z toho si nic nedělej, já taky, pomyslel jsem si a zeptal jsem se jakoby tak nějak Hanky.
"Tak co ségra, jak se žije, taky lítáš po městě? Je tam samec, že i ptáci chodí pěšky, co Ty tu?“
"Ale zašla jsem si tady s kamarádem z netu na šálek čaje, venku je strašná zima.“
"Aha, to souhlasím, jo abych nezapomněl, Roman jméno mé,“ představil jsem se kuličce a podal mu ruku.
Kulička pořád zíral na mě jak na boží zázrak a nastrčil tlapu před sebe. Podali jsme si ruce a zasedli oba po boku Hanky. Kulička zleva, já zprava. Hanka hned v řeči ožila, a já si pod stolem nenápadně otíral ruku. Tak ledovou zpocenou ruku s nejistým stisknutím od chlapa jsem už dlouho nedržel. Ble. Kulička se představil jménem Jašek.
"Jo, Vašek?“ A hned jsem si vzpomněl na brášku Vencu, co žil v Austrálii.
"Ne, ne Jašek. J.“ Čuměl jsem na něj jak šašek. Jašek, sakra, to zní jako polské jméno.
"Ty jsi odkud, Jašek, to je polský jméno, ne?“
"Je, já jsem Jašek a pocházím z Polska, z Rybniku,“ upřesnil můj dotaz kulička, teď už polská kulička.
"Rybnik?“ Sakra,… a v hlavě se mi hned zrodilo přirovnání. No jo, vyžranej kapr z rybníku. Musel jsem se uculit a držet v sobě kuckavý dech, jak jsem se tomu chtěl smát, ale udržel jsem to.
"Ano, ale jsem tu roky, domu jezdím málo.“ Řekl na můj dotaz, odkud je, kulička Jašek. Ty kluku polský, no počkej, testnu tě.
"A co ty ségra, co život, co chlapi, už máš nějakého?“
Hanka zavětřila jako ohař stopu, znala mě, že se přidám ke každé srandě, a hned kontrovala odpovědí.
"Nemám, ale zájemců je, jen si vybrat.“
"Tak vybírej, ať můžu na tu Tvou slibovanou svatbu a stát se strejdou nějakého mrněte.“ hodil jsem větu do placu.
Kulička zalapal po dechu, udiveně se koukl na mě, pak na Hanku a zazdil moje přání dotazem.
"Ale Haničko, to jsem nevěděl, že se chceš vdávat a mít ještě dítě,“ divil se kulička.
"Hanka? Jéjé, ta by se vdávala hned. Pořád mě to říká, když se sejdeme, jak by chtěla mít mimčo,“ odpověděl jsem za Hanku.
Viděl jsem, jak má Hanka slastně přivřené oči a neznatelně pomalu kývala hlavou jojo, jen tak do něj.
Asi tak po 10 minutách čaj zapůsobil a Hanka odešla tam, kam i císař pán chodil pěšky. Jen co zmizela, Jašek se předklonil a splašeně se zeptal.
"A Roman, to myslí vážně s tou svatbou a dítětem?“
"No jistě, ta si srandu nedělá.“
"A Ty jsi jako její bratr? Že si nejste podobní.“ Sakra, tohle jsme asi nedomysleli, co na to říci. Zamluvil jsem to.
"Ty, Jašku, Ty jsi Hanky nový objev? Co děláš, kde bydlíš, jak to myslíš dál, než Hanka přijde?“ Jašek mě uzemnil.
"No, Roman (ta polština tam byla znát). Já jsem na inzerát, známe se s Haničkou a moc bych ji chtěl. Líbí se mi. Ale na dítě se necítím, mám 4, sice dospělý, ale další bych nezvládl,“ svěřil se mi Jašek.
"A kde Hanička bydlí, v Praze? Kde pracuje?“
"Hanka? Ta bydlí…“ A do toho jsem zamíchal svoje bydlení.
"Hanka bydlí v pronajatém bytě ještě se 2 ženskými, a proto hledá chlapa, který by se o ni postaral. A ty podnikáš, ne? Taky žiješ sám a tak můžete spolu žít. Ne?“ Jak těžká provokace.
Kulička se vyplašil jak zajíc na poli když tam padne bomba.
"Podnikám léta, na stavbách, ale taky žiju s krajany na ubytovně, ale, prosím Tě, tohle Haničce neříkej. Já myslel, že má byt, nebo domek. Psala, že je samostatná.“ Jak byl smutný, chudák, z toho všeho.
Mně to bylo už jasný. To víš, ty kuliferdo jeden, na stavbě, na ubytovně, po inzerátu babu klofnout a hupky dupky k ní do bytu, to by se panáčkovi líbilo.
Kulička se ze mě ještě snažil vytáhnout informace o Hance, ale to už Hanka přišla z toalety, a se slovy „Tak co, kluci“ si sedla do křesla.
Holka, kdybys věděla, že to, co sedí naproti Tobě, je lovec ubytování.
Jašek to stejně nevydržel a zeptal se Hanky, že když jsem její bratr, že si nejsme podobni.
Hanka snad na tom hajzliku dostala mozek Einsteina.
"No, Romča, víš, Romča je nevlastní. Mamka ho vyženila, když se po čtvrté vdávala.“ Bingo.
Kulička přišel o hlas, a já taky, protože tohle bych fakt ani v tom nejdivočejším snu nečekal. Tak já jsem nejen bráška Hanky, ale ještě k tomu jako nevlastní? Kurňa, to je funkce jako hrom.
Hanka si na to dala sklenku ostřejšího, Jašek držel krok, já zase cpal do sebe bublinkovou černou pomstu Pepsi, a nevím, jak se to stalo, ale Hanka při řeči ulítla, v jaké firmě to spolu děláme.
Kulička pípl, že firmu nezná, a po chvíli mě Hanka poprosila, abych ji doprovodil domů, že mi dá vyprané prádlo.
Další zajímavá informace pro mě … no, nebylo by to špatný mít ségru pradlenku Madlenku. Kulička sice nadhodil pokus o doprovod, ale nakonec to vzdal. Rozloučili jsme se a došlo k placení. Ach, jaká to smůla, kulička si nechal omylem, jak se těšil na setkání, prašulky doma… Sakra, taková smůla, takže jsme se s Haninou složili a byli jsme rádi, když se kulička odkutálel do metra. No jo, teď mně to došlo, jel na černo?
Akce kulička za námi, a druhý den jsme se ještě bavili v kanclu u Hanky, jaký že to byl horor. Hanka se jen divila.
"Neboj, otrkáš se, a bude to dobrý.“
"A víš, že jsem se pobavila?“
"Já Ti to říkal. Nevěřila jsi, chce to vydržet.“
Domluvili jsme se, že půjdeme po práci nakoupit dárky pro děti, a Hanka mi pomůže vybrat něco pro prťata, neb sice jsem dvojnásobný dědula, ale trend, co letí v hračkářství, je pro mě záhadou. Samý plast. Kecáme a kecáme a najednou crrr telefon na stole. Hanka ho zvedla, jojo ano? Pošlete ji nahoru.
"Nějaká návštěva se sem řítí,“ informovala mě Hanka.
"Tak já pak přijdu.“ a chtěl jsem odejít. Troška jsme prohodili pár vět ještě mezi sebou a v tom ťukťuk na dveře.
"Dále,“ řekla Hanka a dveře se otevřely. Ve dveřích stál kulička Jašek. S kytkou v ruce, přesmrděnej polským parfémem, a zíral vyjeveně na mě tak, jako já na něj.
"Co, co, Haničko,“ a cpal se do kanclu.
"No co, co, ahoj Jašku, Tebe jsem tu nečekal.“ Řekl jsem.
"Ani já ne,“ dodala Hanka.
"Ty tu děláš s Haničkou?“ Nevěřícně se mě optal Jašek a podíval se na mě kukučem, co by zabíjel i na kilometry, kdyby to šlo.
"No jasnačka, kde je Hanka, tam jsem já, víš?“
Nastala změna. Jašek hodil po Hance kytku a začal se čílit, že to věděl, že spolu něco máme, protože si nejsme podobní, jinak by Hanka chtěla, aby ji vyprovodil, a že to myslel s ní naprosto vážně, ale byl by to hřích boží, kdyby se měl stát ve vztahu manželském otcem dítěte takové ženy, co si na schůzku zve milence… a chystal se vrhnout na mě nebo na Hanku, nevím, ale bylo to hustý.
V tom se rozletěly dveře a dva černí chlapíci přes 2 metry milého Jaška čapli a šup, Jašek byl záhy před firmou na chodníku zapíchlej v hromadě sněhu. Byla to ochranka. Jašek prolítl okolo vrátnice a nedbal na nic, natož aby se zapsal jako návštěva. Tak za ním ochranka vystartovala a dorazila v pravý čas.
Hance začaly krušné chvíle. Ráno z domova ji musel vyzvednout služebák do práce, z práce zase odvézt, telefon se netrhl, nakonec si musela změnit i číslo. Jašek ji pronásledoval na každém kroku, a to byly maily, SMS, telefony, fakt teror hadr. Samé Haničko sem, Haničko tam, pak blik a ty mrcho, ty povětrná ženo, no síla. Nechal toho, až si s ním promluvili jistí podplacení chlapci, jak se říká z očí do očí bez cizích očí. Rychle, jasně, stručně, ručně. Nakonec z pana podnikatele se stala pomocná pracovní síla na příležitostných stavbách po ČR.
Fakt být ženskou na seznamce asi musí být na pevné nervy. Ještě dnes se tomu už s Hankou v práci smějeme a s námi i její nový manžel, kterého si vzala. A kde ho našla? Na netu. Takže to přece jen jde.
A co jste zažili v seznamování vy? Máte nějaké zážitky, které fakt stály za to? Využili jste internetové seznamky? Jak to dopadlo?
