Do nového roku bychom měli vstupovat vesele, ačkoliv nevím, zda bychom se opravdu měli radovat z toho, že jsme zase o rok starší. Vždy si v této situaci vzpomenu na satirický vtip, ve kterém si jeden stařík postěžuje druhému: „Říkají mi, že jsem pamětník, ačkoliv si už nic nepamatuju....“ Ale vtip je vtip a život je život, a ten by měl vkročit do dalšího roku nejen vesele, ale i trochu moudře. A tohle spojení veselosti a moudrosti jsem našel v básni Zuzany Pivcové nazvané prostě Život. Zhudebnil jsem ji a se Zuzaniným svolením báseň přejmenoval na Jedináček, protože v závěru básně Zuzana o životě říká: „...má to však jeden háček, je to můj jedináček, a ač se oba přeme, stále se milujeme.“ Jako by to napsala o mně (a určitě o každém z vás). Báseň jsem si „přivlastnil“ a dal jí hudební kabát ve střihu kabaretní písně. Premiéru měla na mém vystoupení v pražské hudební kavárně Dadap na konci listopadu. A po mnoha trápeních a neúspěšných pokusech, jak tuhle píseň zfilmovat, jsem zvolil jednoduchou formu se skrytou symbolikou v obraze. Obraz si může každý při poslouchání textu rozšifrovat po svém. Ale text zůstane stále textem s výrazným pozitivním poselstvím, že náš život je „jedináček“ a měli bychom ho stále milovat a hýčkat se s ním, nu jako s jedináčkem.
Tak vám všem přeji, aby v tom novém roce se šťastnou sedmičkou na konci vás potkávala na cestě s vaším „jedináčkem“ jen radost, veselost, štěstí, spokojenost a ať si se Zuzanou a se mnou říkáte: „...a ač se občas přeme, stále se milujeme.“
pour féliciter 2017