Miluju třešně!
Zvlášť ty moje; ony to jsou vlastně višňotřešně - rodí je kříženec třešně s višní (přesný název neznám) a plody jsou opravdu chuti naprosto nevšední. A protože mají blíže k višním než třešním, jsou docela choulostivé a jejich sklizeň + následné zpracování musí proběhnout v ten samý den - fakt jde o hodiny; v opačném případě je "za stálého míchání " můžete druhý den rovnou vylít, vyhodit, však víte, kam.
Mám bezchybný časový plán:
11:00 - přistavit žebřík ke stromu a s košíkem vzhůru do koruny
14:00 - pracoviště kuchyň - vypeckovávání. To mám vychytaný: zmáčknout třešni prdýlku těsně pod peckou, popotáhnout za šťopku a pecka je venku i se šťopkou.
17:00 - třešně do 3 hrnců (3x po 1,5 kg), zasypat želírovacím cukrem a šup s tím na sporák - a míchám, míchám, "jedem" sotva dýchám...
Jenže v 11:30 telefon:
"Mamí, co vaříš?"
"Děvenko, máš smůlu, dnes nevařím - jsem na stromě." I děd to respektuje.
"Aha, to je blbý, tak my přijdem až odpoledne."
Hned je mi jasný, že můj dnešní skvělý časový harmonogram je v troskách, ale přece neodmítnu vlastní dceru s mým milovaným vnoučkem.
Přišli ve 14:00, zůstali na svačinu, zůstali i na večeři.
V 19:00 - lezu opět na strom, dotrhat, co jsem nestihla - ještěže je období nejdelších dnů a stihnu to tudíž do tmy. Celkem natrháno 15 kg višňotřešní.
20:00 - pracoviště kuchyň: průběžně odpeckovávám, džemuju, mezitím si máčím ruce v horký vodě, která mi má pomoct ze skleniček sundat etikety přilepený nějakým extra zas-aným lepidlem, no, konce to nemá a na sporáku zatím bublá už nevím kolikátá další várka;
02:00 - konečně mi došel želírovací cukr, došly skleničky, došly mi i síly.
Ten můj už šel dávno spát smrtelně znaven celovečerním sledováním fotbalu, ale přesto ho chválím, otevřel mi k tomu džemování 0,7 vynikajíciho burgundského červeného vína a to mě smiřuje s mým ženským údělem.
03:00 - Nesnáším třešně!
A jestli je pravda, že po smrti se převtělíme znovu do kohosi či čehosi, pak v červnu, prosím, chci být špačkem!
Ilustrační foto: Moje "zeď nářků" červnových