Ráda bych pozvala čtenáře portálu i60 na výstavu do Centra současného umění DOX v Praze Holešovicích, kterou jsem navštívila poslední dubnovou neděli.
Do galerie DOX se dostanete od metra Holešovické nádraží tramvají č.12, zastávka Ortenovo náměstí. V současné době v DOXU probíhají dvě opravdu nádherné výstavy, které si nenechte ujít. Stihnou se za jeden den. Vstupné 180,-Kč, senioři 90,-Kč.
Výstava - Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein: Všechno je jinak - trvá do 8.6.2015. Výstava - Art brute live trvá do 17.8.2015.
Art brut je výtvarným projevem, který neoddělitelně souvisí s osudem svých autorů. Je to totiž tvorba duševně nemocných lidí. Něco tak úžasného, dojemného a i překvapivého jsem snad v umění ještě neviděla. Ale o této výstavě až příště.
Nyní se budu věnovat výstavě Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina: Všechno je jinak.
Co mne inspirovalo k této návštěvě DOXU? Byl to článek z i60 Expo 2015. Já jsem ho následně okomentovala: Nevídaný zájem na Expo 2015 v Miláně vyvolává obří skulptura ptáka kříženého s automobilem sochaře Lukáše Rittsteina, která vévodí vstupu do českého pavilonu. Je umístěna v bazénu jako fontána, kde si budou moci návštěvníci v parném létu chladit nohy a popíjet třeba pivo...Společně se svou uměleckou a životní partnerkou Barborou Šlapetovou podnikl několik expedic na Papuu - Novou Guineu. Barbora je fotografka a malířka. Nyní jim právě vyšla nádherná kniha Jak se dotknout nebe. Snacha je kamarádkou této výjimečné manželské dvojice se třemi dětmi.
Nemusíte jezdit do Milána, abyste viděli na vlastní oči opravdu zvláštní sochy „autoptáka". Jsou totiž vystaveny na terase v 2. patře a v přízemním atriu galerie DOX. Nad střechou DOXU se točí – levituje - obrovská červená lebka od Davida Černého.
Výstava, která se nese v duchu cest ke hvězdám, zachycuje setkání dvou naprosto odlišných světů – domorodé kultury a moderní civilizace. Je pokračováním více než patnáctiletého projektu sochaře Lukáše Rittsteina a fotografky Barbory Šlapetové, kteří spojili své osudy s posledním domorodým papuánským kmenem Yali Mek (a v posledních letech i se dvěma astronauty z NASA).
Od roku 1997 uskutečnili Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein několik výprav do vzdálených oblastí Papuy - Nové Guineje, kde zkoumali místní domorodé kmeny a jejich kulturu.
Papuánci věří, že oči živých bytostí, které v noci spí, cestují na Nebe a pozorují svá spící těla. Tak svítí hvězdy. Někteří členové místních kmenů zase mají schopnost cestovat dýmem do horního patra světa, do Nebe. Astronauti symbolicky zhmotňují představy domorodců – byli v Nebi a jejich oči je odtamtud pozorovaly. V letech 2012 a 2013 oba umělci zprostředkovali setkání několika členů kmene Yali Mek s dvěma astronauty NASA, Leroyem Chiao a Koichim Wakatou.
Toto setkání dokumentuje film Cestování dýmem (2015)* v režii Jana Svěráka, který trvá přibližně 45 minut. Ale pozor, projekce tohoto filmu probíhá pouze o víkendu! Druhý dokument Kosmický telefonát (24. 11. 2013) zachycuje rozhovor astronauta s náčelníkem tak, jak to ještě nikdy nebylo v historii možné. Ten kontrast lidí z doby kamenné a špičkové techniky je fascinující! Seděla jsem jako přikovaná a trochu jsem se bála. Byla jsem tam totiž sama samotinká a tak zajímavý film! Lidé se začali do DOXU trousit až odpoledne, nával rozhodně nebyl.
V Doxu je také stylová kavárna s antikvariátem, kde si můžete za 10,- Kč vybrat z regálů jakoukoli knihu. A že jich tam je! Já jsem si koupila moji milovanou Paní Parkingtonovou od Louise Bromfielda. Ke kavárně patří terasa s křesílky a stoly. Na fasádě mne zaujala asi 6 m vysoká socha Shoe Christ od vizuálního umělce Petra Motyčky. K mému údivu jsem z blízka poznala, že Kristus je vytvořen ze starých, převážně nepárových bot. Je jich prý 1444. Jedno překvapení za druhým.
V Archivu výtvarného umění, který je zde také (a víte, na koho jsem si vzpomněla?) si můžete na místě prohlédnout a studovat zajímavé umělecké knihy a časopisy.
Dále je zde také designshop, knihkupectví a u vchodu samozřejmě infocentrum.
Jako průvodci jsou zde sympatičtí studenti. Můj Táta bohém by tu byl ve svém živlu. Jako já. A vlastně, byli jsme tu spolu! A tak, i když jsem byla slaměná vdova, nebylo mi smutno. Opravdu jsem zde zažila krásnou dubnovou neděli a to jsem vám ještě nestačila povědět o druhé výstavě Art brute live – pokračování příště. Nalákala jsem vás trochu? Přijdete?
