V lednu jsme s psychoterapeutkou Gabriellou Šlemarovou uskutečnili hromadné anonymní dotazování, jehož jste se možná také zúčastnili. Vyhodnotili jsme celkem 1010 odpovědí lidí ve věku od 64 let a z nich bylo víc než 100 čtenářů portálu i60. Internet používá mírná většina všech lidí v tomto věku. Přesto jsou výsledky pouze orientační, neboť mezi lidmi, kteří internet nepoužívají, je více osob s nižším vzděláním (základním a středním nematuritním) nebo lidí, kteří vykonávali dělnické profese (někteří mívají odlišný životní styl), takže jejich souhrnné odpovědi by se mohly trochu lišit. Ale to hlavní a nejčastější zůstává a s tím vás teď seznámím. Totiž aspoň s některými výsledky, protože celkově by jich bylo na dvoudílný článek.
Stres a reakce na něj je častým předmětem odborných studií. Běžně se přitom pracuje se studenty univerzit, kteří jsou vystavení stresům, jakým je nesložení zkoušky nebo rozchod s milencem/milenkou. Jenže ve stáří máme problémy mnohem horší. Patří sem například vlastní vážné onemocnění, které může omezit naši soběstačnost, může to být trvalá péče o jiného člena domácnosti nebo dokonce úmrtí životního partnera. Co je proti tomu nesložení zkoušky? My staří jsme však v životě zažili už tolik neúspěchů, že jsme většinou odolnější než mladí lidé.
Někteří z nás jsou dlouhodobě zraňováni konflikty, které zažívají v rodině, v příbuzenstvu. Jiní se dlouhodobě cítí osamělí. Je taky mnoho starších lidí, kteří zažívají ustavičnou bolestivost pohybového aparátu (hlavně kolena, kyčle a záda), což je nutí opouštět aktivity, které přinášejí bolest. Bohužel to někdy vede k naprostému omezení pohybu a jakékoli fyzické práce (což vede k dalším nemocem) a nebo k nechuti zabývat se koníčky, které dříve dělaly radost, navštěvovat jiné lidi či různé akce a podobně. Ale kdo vlastně ví, co je nejčastějším zdrojem obav, nepohody a stresu u starých lidí?
Co těžkého zakoušíme?
V dotazníku jsme se proto zeptali: „Došlo ve vašem životě v posledních šesti měsících k některé z těchto událostí nebo problémů?“ Následoval seznam 13 takových věcí. Dotazovaní také mohli uvést další.
Nejvíc, zhruba 40% starých lidí uvádí problémy s krátkodobou pamětí, špatně si vybavuji jména nebo slova. Asi třetina pociťuje rychlý úbytek fyzických sil. Obě tyto příčiny stresu nejsou překvapením. Avšak zhruba třetina má obavy z toho, že onemocní vážnou nemocí, že sami nebudou soběstační nebo že zemřou. Mnoho z nás se obává právě ztráty soběstačnosti, nemožnosti obsloužit se v tělesných potřebách. Bojíme se ztráty lidské důstojnosti a taky ztráty bezpečí, neboť bychom nemohli ovládat svůj každodenní život.
Rovněž asi třetina lidí má velké obavy z umírání, z bolesti a utrpení, které je před smrtí možná čeká. Skoro bych řekl, že představa vlastního umírání děsí většinu lidí, třebaže to umíme „vytěsnit“, nemyslet na to, těšit se z pozitivních událostí a zážitků. Konečné chvíle života si představujeme jen málokdy a dokud se můžeme pohybovat, mluvit, vnímat, nemít velké bolesti a obsloužit se, tak na to nemyslíme.
Přesto je to však obrovsky důležité „téma“ pro každého z nás a proto jsme se dotázali, kolik seniorů by připustilo to, čemu se říká eutanázie. V celostátním průzkumu CVVM se kdysi vyjádřilo 73% všech dospělých, že ji podporuje. Naše otázka zněla: „Jste pro to, aby zákon umožňoval eutanazii na žádost člověka, který trpí nevyléčitelnou nemocí a nesnesitelnými bolestmi, pokud by o to opakovaně požádal?“ Výsledky vidíte v grafu: 
Ano, 83% lidí od 64 let výše si eutanázii přeje. O něco častěji ženy (84%) než muži (77%). Ve všech věkových skupinách je podíl příznivců podobný – vždy více než 80%. Nejvíce jsou pro legalizaci ti nejmladší (do 69 let). Pro jsou lidé všeho vzdělání a stejně často jak obyvatelé velkých měst, tak venkovských obcí.
Neptali jsme se na zvláštní formu takzvané asistované sebevraždy. Tam jde o to, že člověk si sám aplikuje smrtící dávku (např. do kapačky) a všichni jeho blízcí mají dost času si urovnat vztahy k němu i k sobě navzájem a v klidu se rozloučit. Tento typ je legalizovaný například ve Švýcarsku, Německu nebo Kanadě. Pochopitelně, sami lékaři by většinou odmítli tento zákrok osobně učinit, avšak zde stojí stranou a svůj skon si bezprostředně přivodí sám pacient. Asi tak, jako by se sám odpojil od přístrojů.
Slivovici, nebo psychologa?
Vraťme se k těm stresům. Nejdřív dovolte moji osobní zkušenost. Když člověka něco opravdu hodně trápí, říkají mu teologové: Modli se a uleví se ti. Já používám ateistické řešení: Když ti je nejhůř, pomoz druhým. Pomoz druhým a tvůj kříž ti bude hned lehčí.
Tedy zpátky k našemu průzkumu. Stres nemusí být jen těžko přemožitelný a dlouhodobý. Často jde o menší událost, něco na způsob té nevydařené studentské zkoušky, kdy se prostě člověk necítí po psychické stránce v pohodě nebo má určité potíže či problémy. Co seniorům pomáhá, aby se cítili lépe?
64 % se zaměstná četbou knihy nebo jinou prací, která odvede pozornost od problémů, 60% jde do přírody, zacvičit si, projet se na kole nebo pracovat na zahrádce a 56% se svěří kamarádovi, kamarádce nebo příbuzným. Další způsoby už jsou méně časté, pod 10%: vezmou si prášek na uklidnění, vyhledávají samotu, modlí se. Pak jsou ti, kteří řeší situaci tak, že popijí s kamarádem nebo partnerem nebo si dají frťana něčeho tvrdého o samotě. Je humorné, že to byla odpověď zhruba stejně častá jako „vyhledám psychologa nebo psychoterapeuta“.
Lidi ovšem jmenovali spoustu dalších způsobů, jak čelit pochmurné náladě. Někdo hraje na flétnu, jiný se mazlí se psem, další jde hrát k přátelům karty, vyspí se z toho nebo navštíví vnoučata. Všechno krásné metody, jak si umíme poradit, že ano?
Raději ta nejsmutnější témata opustíme. Průzkum zjistil, že každý čtvrtý senior má tinnitus, kdy mu v uších zvoní, šumí, píská nebo šelestí buď neustále, anebo velmi často, i několikrát denně. Mně taky a proto jsem byl zvědavý, zda tato nemoc či porucha se týká většiny lidí. Naštěstí ne. Bohužel však tinnitus nelze léčit, protože se neví, co ho způsobuje, příčin by mohlo být více. Postižení s tím musí žít.
A bude test…
Lidé se rádi srovnávají navzájem, ovšem často přitom dávají přednost anonymitě. My nyní toto srovnání trochu umožníme. Nejdříve si odpovězte: Jak byste v současnosti charakterizovali své tělesné zdraví? Myslíme tím interní nemoci, pohybové a smyslové problémy a podobně. Hodnotíte své tělesné zdraví jako velmi dobré, spíše dobré, spíš špatné, nebo velmi špatné? A hned se zeptáme na to, jak se v současné době cítíte v souvislosti se svým duševním zdravím? Míníme stav celkové pohody, třeba jestli převažuje smutek nebo naopak radost, nervozita, úzkost, jak se daří zvládat stres, jak se vyrovnáváte s emocemi, zda trpíte nespavostí nebo pocitem osamělosti. Opět si zvolte – cítíte se velmi dobře, spíš dobře, spíš špatně, nebo velmi špatně?
A tady máme výsledky – odpovědi 1010 seniorů. Nejdřív tělesné zdraví:
Skoro pětina je považuje za velmi dobré a dvě třetiny za spíše dobré, celkem tedy 83%. Na špatné tělesné zdraví si stěžuje pouze 17%. Jak to bývá, senioři jsou často zvyklí své problémy spíše zastírat než předstírat a hodnotí se optimisticky. Avšak to je mnohem lepší než si stěžovat – pak se má člověk opravdu hůř, tedy aspoň psychicky.
S duševním zdravím je to podle sebehodnocení seniorů podobné – 14% jej hodnotí jako spíše nebo velmi špatné, kdežto 86% jako spíše nebo velmi dobré:
A nakonec to, co vídáme ve všech podobných průzkumech: Senioři, aspoň ti, co používají internet, jsou ve velké většině se svým životem spokojeni. Tentokrát, tedy letos v lednu, bylo 31% velmi spokojeno, 60% spíše spokojeno, 8% spíš nespokojeno a 1% velmi nespokojeno.
Ano, energie je drahá, noha občas bolí a na té Ukrajině to taky nejde k lepšímu. Ale přes to přese všechno a navzdory tomu, co nám říkají politici, média nebo někteří známí, ve svém nitru se velká většina z nás cítí dobře. Užíváme si naplno celé hřiště, i když se nám postupně trochu zmenšuje. Život nám pořád dává smysl, máme své zájmy a koníčky, umíme si udělat radost, většina z nás má své dobré přátele a rodinu. A už jsme taky v životě zažili tolik smutných událostí a utržili tolik malých i velkých ran, že se nehroutíme při každé maličkosti. Víme, že tahle země není jenom pro mladý.
PhDr. Oldřich Čepelka, PhD. (76) - vystudoval sociologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a Longevity na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Je ženatý, má tři děti a šest vnoučat. Pořádá přednášky pro seniory k aktivnímu stárnutí (např. Praha, Liberec, Police n. M., Náchod aj.), je iniciátorem a průkopníkem některých inovací v ČR, např. od 2001 zavádění metody Leader pro venkovské subjekty – (nyní pokrývají 98% území ČR). Je autorem desítek sociologických průzkumů, několika odborných publikací a dvou z beletrie: Maléry a já (2014), Aforismy pro život… (2023).
