V mozku mi zatančil roj vzpomínek. No jasně, to je přece ze zahrady psychiatrického oddělení Vojenské nemocnice v… ne, místo radši neprozradím, co když je to furt nějaký vojenský tajemství. Tahle vybledlá fotka je dokumentem toho, jak jsem se zúčastnil jednoho z velkých všelidových podfuků v časech budování socialismu. Bylo jím vyhejbání se vojně, jak jsme tenkrát říkali, zelené pakárně. Byl to tenkrát vlastně folklór, tisíce mladých mužů v oněch dobách toužily nejen po holkách, ale i po takzvaných modrých knížkách, které je vyřazovaly z povinného strážení komunistického štěstí před zlým imperialistou
S klukama na fotce, Karolkem, Láďou a Jirkou, a s většinou ostatních hospitalizovaných potenciálních vojáčků jsme pilně a s tvůrčí invencí simulovali duševní poťapanost, neslučitelnou s uspořádaným psychičnem válečníka. Například Karol o sobě urputně hlásal, že je omega-3 mastnou kyselinou, a aby nezůstalo jen u jedné poruchy, snažil se přesvědčit doktory, že když se blíží úplněk, mívá homosexuální nutkání. Sestry před ním také musely schovávat kýbl na seškrabování zbytků z talířů, protože Karolko se na něj teatrálně vrhal s tím, že hodlá ty pomyje konzumovat. Jinak to byl fajn kluk, v civilu zvukař nějaké bigbeatové kapely od Zvolena. To on byl autorem našeho názvu Los Dezerteros.
Jirka, dvoumetrovej ostravskej instalatér, zase simuloval v oboru agresivní vysvětlovací mánie. V noci budil spolupacienty a důrazně je seznamoval s principem své „superkocky“, kterou prej vymysleli s bráchou. Bylo to jakési záhadné těleso, u něhož jsou ze všech úhlů pohledu vidět všechny plochy a všechny hrany. Dokud od probuzeného nesklidil vřelý obdiv, nedal mu pokoj. Pardubičák Láďa zase vsadil na požírání klíčů. Na psychiatrické oddělení ho přivezli od nějaké vojenské jednotky poté, co tam zničehonic spolkl klíč od výzbrojního skladu a klíč od vitríny s útvarovou bojovou zástavou. To já jsem proti nim byl simulantem poněkud bez fantazie, předstíral jsem jen obyčejný situační neurotický syndrom. Projevoval se tím, že když jsem se ocitl ve společenství stejně oděných, tedy uniformovaných, lidí, stával jsem se apatickým a pomalu reagujícím blbečkem.
Páni psychiatři jsou hlavy študované, žádní pitomci, a takoví samozřejmě byli i za bolševika. Většina z nás simulantů s nimi svou bitvu prohrála, vojnu jsme si nakonec odkroutili i my, členové skupiny Los Dezerteros 1977. Podfuk nám prostě nevyšel. No jó, ono podvádět se nemá, ale přesto se za tuhle kapitolu svého života nestydím. Dokonce – kdybych chtěl být vzletný a patetický – bych mohl prohlásit, že jsem tehdy vlastně bojoval za svět bez harašení zbraněmi, bez válek a válečných štváčů. Za svět porostlý kytičkama a znějící sladkými tóny loutny. Jenže to byl zase podfuk. Celkem prdlajz nám záleželo na celosvětovém míru, jen jsme chtěli v pohodě nosit háro a džíny, lovit holky a nešaškovat místo toho dva roky v zelených kostýmcích na kasárenských buzerplacech.
S Karolkem a Jirkou jsem se pak už nikdy neviděl, s Láďou jsme se před pár lety náhodou potkali a od té doby se občas sejdeme, občas si zavoláme. Zrovna nedávno jsme telefonicky pokecali. Dlouze a skepticky mi vyprávěl, jak mu někdo poškrábal auto, jak se pohádal s manželkou, jak ho při dešti bolej klouby, jak se jeho jezevčík porval v parku s nějakým vořechem, jak podražilo pivo, jak mu švec blbě opravil kramfleky, jak jsou v televizi špatný pořady, jak máme zkaženou mládež, která ho ani nepustí v tramvaji sednout, jak ty tramvaje beztak nedodržujou jízdní řády, prostě bylo to monotónní blues životem těžce zkoušenýho človíčka. Vůbec jsem nevěděl jak zahnat chmury z jeho duše, pak mě ale napadlo skvělé řešení: „Víš co okamžitě udělej, starej dobrej brachu? Sežer od tohohle zpackanýho světa klíče!“
