Vykládá na stůl spoustu různých předmětů, mimo jiné i ošoupaný sešitek nadepsaný Diář 1986.
„Božka, mám dotaz. Proč s sebou taháš šestatřicet let starej kalendář? Můžu se do něj juknout?“ Milan natahuje po úctyhodné archiválii ruku, ale Boženka ho přes ni hbitě plácne a starobylou knížečku pevně ukryje v bezpečí svého poňadří. „Na to zapomeň, to je nejdůležitější a nejintimnější věc mého života, to je totiž můj antinasírač.“
Úplně to to s námi trhlo. Skutečně naše chronická slušňačka Božka pronesla tento vulgární výraz? Zrovna ona, která se pohoršuje třeba i nad tím, že zabijačkové polévce se říká prdelačka. Ona, která nás nedávno při mariáši kárala za to, že při hlášení kontrahry na stovku se sedmou používáme tradiční formuli „flek od prdele k játrům“. Ona, která, přemlouvala Standovu malou vnučku Terezku, ať místo „psí hovínka“ říká „psí výkaly“. První se ze šoku vzpamatoval Jura: „Boženko, a mohla bys nám říct, co to je ten tvůj antinasírač?“ „Klidně můžu, je to totiž náramná věc, kterou by si měl pořídit úplně každý,“ Božka láskyplně hladí polorozpadlý salát, který kdysi býval elegantním předmětem denní potřeby. „Jak sami víte, je hodně dnů, kdy vás něco nebo někdo naštve, vytočí vás a zkazí vám náladu. No a já mám proti tomu antinasírač. Než bych se hrabala v té čerstvé nepříjemnosti, nakouknu do téhle knížky a přečtu si, co se mi pozitivního stalo v ten den v jiných letech. A hned je mi líp. Já si tam prostě k dalšímu použití průběžně k jednotlivým datům zaznamenávám dobré věci a těmi si, když je potřeba, léčím bolavou dušičku. Je to taková moje tabletka pohody.“
Začínám tušit, že ta moudrá žena mi právě poodhaluje solidní metodu kompenzační samoléčby mé řekněme poněkud dost nasírací nátury. To by asi fakt mohlo fungovat. Potřebuju ale víc informací: „Hele, Božka, konkrétně. Letos dvaadvacátýho února jsem zlomil klíč v zámku od bytu, dlouho jsem se nemohl dovolat zámečníkům, ti nakonec přijeli za další čtyři hodiny a naúčtovali si nekřesťanský prachy. Byl jsem rozžhavenej do ruda, vzteky jsem rozkop květináč s fíkusem a narazil si palec u nohy. Jak bys to řešila ty?“ Listuje sešitkem: „Dvacet dva, únor, jo, tak to tu zrovna mám spoustu krásných věcí. Například v roce1889 se narodila spoluzakladatelka skautingu a hlavně Světového sdružení skautek Olave Baden-Powellová. A jak víte, já skautování miluju od dětství a jsem skautkou navždycky. Pak tu třeba je, že v roce 1991 řekl mý ségře doktor, že ta její bulka není zhoubná, v devadesátém osmém vyhráli naši hokejisti olympijské finále v Naganu, v roce 2002 přivedla holka na večeři a představila nám svého nynějšího bezvadného manžela Mirka, v roce 2008 mi dala Milada recept na ty buřty na černým pivu s karamelem, co vy všichni u nás vždycky dlabete jak nezavření, v roce dva tisíce sedm… jo, tak do toho vám nic není, do tohohle také ne, prostě dvaadvacátý únor je pro mě v součtu nádherný den. Určitě bych se nenechala rozhodit nějakým zlomeným klíčem. Teda možná jen na chvilku, než bych nahlédla sem.“
Takže antinasírač. Kluci si sice z Boženky právě dělají malinko srandičky, ale mně to připadá jako docela kvalitní projekt. Že bych to vyzkoušel? Třeba by se nakonec mohl změnit názor některých lidí, kteří si o mně myslej, že jsem vzteklej konfliktní rapl. Jó, jdu do toho! Stanu se vyrovnaným harmonickým jedincem, v kolektivu oblíbeným pro mírnou povahu! Svý popudlivosti a rozčilování dám rázný flek od prdele k játrům! A začnu s tím hned teď! Tahám z batůžku svůj diář, otvírám ho na aktuální stránce a se slavnostním pocitem vpisuju premiérové konstatování: „2022 – Dnes si tě zakládám, můj antinasírači, Boženka mi právě vysvětlila, že jsi nezbytnej!“
