Kdysi dávno jsem se potřeboval „ulejt“ ze střední školy, a tak ze zkušenosti od ostatních jsem věděl, že si musím skočit na oční do Hybernské ulice, že tam prý dávají omluvenku, na které není napsán odchod. A dá se tak omluvit i celý den. Oční jsem zvolil z důvodu, že mi opravdu trochu slzely oči, ale jiné potíže jsem neměl.
Tak jsem šel, opravdu narvaná čekárna, jak jsem byl varován, ale šlo to rychle, protože tam ordinovaly současně tři doktorky. U okénka jsem řekl, že mi spadlo asi něco do oka a že to tam pořád píchá, a sedl jsem si na zadek a čekal. Každou chvíli vyběhla sestra a několika čekatelům nakapala něco do očí a oni si na oči přiložili vatové tampony a dál čekali. Myslel jsem si, že se mne tato procedura nebude týkat, ale sestra mne vyvedla z omylu, že paní doktorka řekla, že to bude kompletní prohlídka, protože tam jsem u nich poprvé, a tak jsem to kapání absolvoval také.
Před tím jsem odpozoroval, že sestra občas vyšla ven a kontrolovala, zda už ty kapky zabraly, a protože ji nikdo z pacientů pro tu gázu na očích neviděl, tak si před něj stoupla, dala mu ruku na rameno a jménem ho poprosila, aby si stoupl a na chvilku si tu gázu sundal. Načež pak řekla, že je to už dobrý nebo že ještě musí čekat. Všichni nově příchozí si ten postup od těch tam dříve příchozích zapamatovali a stejně jsem to tedy udělal i já, a když jsem ucítil tu ruku na rameni, ale nic také, jako ostatní, neviděl: „Pane Vrba, tak se ukažte, zda to působí?“ Okamžitě jsem se vztyčil, než to dořekla, ale ouvej – ouvej - dostal jsem ránu do temene a měl jsem v mžiku celou hlavu od krve. Horší na tom byla ale ta sestra, té jsem vyrazil temenem hlavy přední zub.
Ta nejdříve s bolestivým výkřikem zapadla zpátky do ordinace a já pak hned za ní, kde mi to provizorně zavázali a řekli, že si mám skočit na chirurgii o patro níže. Chvilku jsme šli tedy spolu a vzájemně se jeden druhému omlouvali, sestra mně vysvětlila, že netušila, že jsem tak veliký, že si myslela, že už stojím – a že jen otevřu oči, a pak už pelášila ke svému „žubaži“ a já na tu chirurgii. Když jsem se vrátil po zašití na to oční, tak se ukázalo, že jsem i špatný simulant, že mám totiž opravdu velký zánět spojivek, byl jsem s tím doma týden a bral antibiotika. Omluvenku jsem měl tedy neprůstřelnou, spolužáci záviděli, ale napodobit jsem jim to nedoporučoval, té sestřičky mi bylo moc líto.