Stalo se to už před skoro dvaceti lety. Na chatě na malém balkónku jsem tenkrát začala pěstovat v truhlících pestrobarevné petunie a později surfinie. Jejich barevnost mne lákala, a tak můj balkónek doteď rok co rok zdobí surfinie svými girlandami nebo petunie a kolemjdoucí je obdivují. Když je vlahý večer, začínají krásně vonět.
Tenkrát to byl taky jeden z přicházejících večerů – teprve se začínalo pozvolna stmívat, nebyla ještě tma, ale takový nádherný závěr slunného a teplého dne – zkrátka „podvečer“.
Uklízela jsem věci ze zahrady a najednou mne na balkonku zarazilo takové divné, poměrně dost silné vrčení. Zastavila jsem se a šla po zvuku, který jsem nedokázala identifikovat. Znělo to jako nějaká malá cirkulárka, ovšem s hlubšími tóny. Lekla jsem se, že to jsou sršni, měli v rohu zahrady hnízdo. Pak mi zvědavost nedala – zvuk přicházel od mých petunií, se kterými jsem tehdy začínala…
Potichoučku jsem se přiblížila se strachem, že mne roj sršňů napadne. Ale co nevidím…na mých petúniích se pasou jacísi divní tvorečkové, které jsem v životě ještě neviděla ! Vypadají jako velké, ale opravdu velké můry, drží se za neustálého mávání křídel ve vzduchu jako kolibřík a svým dlouhým, opravdu předlouhým sosákem, který mne doslova fascinoval, se šťourají v mých petúniích a evidentně je vysávají ! Byli v každém truhlíku, dohromady jich mohlo být tak šest, sedm.
Ale co mne nejvíc překvapilo, když jsem se přiblížila a pozorovala je, že ten tvoreček, kterého jsem zkoumala, najednou vytáhl svůj dlouhý sosák z petunky a sroloval ho do SPIRÁLY a ulétl.
Protože jsem toužila si ho vyfotit (tenkrát jsem ještě neměla svůj „chytrej“ telefon – nebyly), letěla jsem si pro foťák, div se nepřerazila a doufala, že zastihnu ještě aspoň jednoho tvorečka a vyfotím si ho zblízka.
Našla jsem ho sedícího na vyhřáté zídce u schodů. Vinnetou by se neplížil líp než já tenkrát, zpomaleně jsem se blížila v předklonu snad milimetrovými kroky. Pořád tam seděl, jako když na mne čeká. Sedla jsem si k němu na bobek a koukali jsme si přímo do očí ! Prohlíželi jsme si doslova jeden druhého. Oči měl kupodivu veliké ! A jakoby se chtěl předvést, rozroloval a zase sroloval svůj sosák přímo před mýma užaslýma očima. Bála jsem se, aby mne to nekouslo nebo to na mne najednou neskočilo. Pozorovala jsem jeho svinutý sosáček a klepající se rukou ho pomalými pohyby vyfotila. Ale lekl se samozřejmě cvaknutí fotoaparátu a uletěl. Běžela jsem k petúniím, jestli tam nejsou ještě ti ostatní, ale nebyli. Uletěli nenávratně pryč, zmizeli. Doteď už se nikdy nevrátili (nebo možná, když jsme tam zrovna nebyli), ačkoliv já na ně tak čekala a těšila se, vyzbrojena telefonem !
Bohužel, a to mne nejvíc mrzí, jsem mohla mít z telefonu naprosto perfektní fotku zblízka nejen jeho celého, ale mohla jsem mít i jeho portrét – jeho obličejík s těma velikýma očima, kterými se na mě díval. Místo toho jsem vytvořila tenkrát jen rozmazaninu, jak se mi klepala ruka.
A tak nemám co se týká fotky nic…doma jsem pak zasedla k počítači a pátrala jsem, cože nás to vlastně navštívilo.
A své návštěvníky jsem tak identifikovala. A zasmála jsem se sama sobě, že jsem se bála vlastně můry ! Ale byly to Dlouhonosky svízelové – motýli podobní kolibříku tím, jak dokáží rychle na místě ve vzduchu mávat křídly a zároveň pít nektar z květů. Jsou prý tažní a u nás jich žije celkem dost, dokonce i uprostřed měst. Takže je to takový český kolibřík, ovšem z rodu lišajovitých. Létají přes den a dokonce i v noci.
Kde jsou, mí petunioví noční motýli ? Kam se ztratili ? Odlétli snad do teplých krajin a zůstali tam, protože u nás se jim už nelíbilo ? Pevně doufám, že ne a že tu jsou pořád s námi někde v naší krásné české kotlině či na Moravě.
Do dneška každé léto čekám, že se u nás zase staví do „výdejového okénka“ na mé petunie či surfinie, ale zatím marně…
