Dialog o věcech
smutných i veselých

Co všechno smutné zdá se mi, když chodím jen tak po zemi?
Nejsmutnější je vždy a znova, spící loďka rybářova,
břichem k zemi otočená a do bahna přitlačená.
Vedle mrtvá rybka leží, je nevlídno, trochu sněží,
rybce už to jedno je, není pro ní naděje...

Co všechno smutné přijde mi, když život už je za námi,
když žena nemůže mít děti, když poslední vlak ujede ti,
když trápíš se a stačí tak málo, aby se tvé srdce smálo,
když někoho máš hodně rád a on se k tobě nechce znát,
to všechno smutné zdá se mi, když chodím tady po zemi.

Víš, co pro mě smutné je? Když je jeden tam, kde dva býti mají,
když opustí tě láska a všichni se tě na ní ptají,
když odejde ti mládí a přibudou ti vrásky,
konec všem nadějím, už není cesty zpátky.

Co však milé přijde mi, když vykračuji po zemi,
když malé robě zalyká se smíchem, ručky má sepjaté,
těsně pod pupíkem,
mouraté kotě ve psí boudě spí, tichounce zavrní, svůj sen si sní.
I děda též usnul na zápraží a v puse fajfku drží,
a babka vedle sedí, oči má zavřené, však dědův spánek střeží. 

Když dál kráčím po zemi, i úsměvné přijde mi,
že děvče mladé dostane svou první pusu,
když veselý je řidič autobusu,
když vidím kluka, jak s tátou pouští draka,
když pejsek ku procházce svého pána láká. 

A radostí pak zazáří mé oči, když vidí korouhev, jak na domku se točí,
v potoce mlýnek děti postavily a sochu rodáků, co vísku proslavili.
Kráčím dál po zemi, po svojí rodné vlasti,
žel, ani ona vždy, nezažívala slasti.

Teď však jdu k lesu a chutě vykračuji, a úsměvem mi krásní den,
v březovém háji ptáčky poučuji, že zpívat trylky musí s chutí jen.

Když si tak kráčím po zemi, pak šťastna jsem...