Pohvizdoval si můj táta na chodbičce vlaku, kterým jsme se sestrou jeli na prázdniny k babičce.
Jezdili jsme pravidelně osobním vlakem a čtyřikrát jsme přestupovali. Kdo z vás zná starý český film Rodinné trampoty oficiála Tříšky, jistě si vzpomene na scénu, jak rodina obtěžkána zavazadly pádí podél vlaku, hledá volné kupé, ukládá zavazadla. Tak toto jsme museli absolvovat čtyřikrát, přičemž někdy byly intervaly mezi výstupem z jednoho a nástupem do druhého vlaku velmi krátké. Ano, i zavazadlo jsme jednou kdesi zapomněli, naštěstí jeho obsah nebyl příliš cenný. Poslední úsek cesty na trati Náchod - Police nad Metují jsme projížděli s ulehčením, že žádný další přestup už nás nečeká, pospávali jsme a nabírali síly k poslední fázi cesty, kdy nás po výstupu z vlaku čekal ještě asi kilometrový výšlap na místo určení, z čehož posledních 100 m bylo do kopce.
Jistě, dalo se jet i rychlíkem, tím bychom výrazně zmenšili počet přestupů na jeden jediný, ale rychlík jezdil příliš rychle, a táta by tím pádem neměl žádný požitek z jízdy. Pro tátu totiž dovolená začínala tím okamžikem, kdy nastoupil do vlaku, zaujal strategické místo u otevřeného okénka a s blaženým úsměvem pozoroval, co se děje na trati. O své poznatky se nezištně dělil nejen s námi, ale se všemi cestujícími na chodbičce, kteří zrovna byli v doslechu. Dozvídali jsme se, v jaké poloze je které návěstidlo, proč stojíme, proč naopak nestojíme. Dále táta s neustálým pohledem na hodinky kontroloval, zda jedeme na čas a kolik času budeme mít na přestup. Přesně věděl, ve které stanici bude lokomotiva doplňovat vodu, a nám k tomu poskytoval vyčerpávající výklad. Z jeho pohledu byla cesta vlakem jedno veliké dobrodružství, o které by se za žádných okolností nenechal připravit.
Já jsem to vnímala poněkud jinak a přiznám se, že v období mých pubertálních let jsem se za toho potrhlého člověka v chodbičce vlaku i trochu styděla a tvářila jsem se, že k němu nepatřím. Táta totiž i přes občasnou nevůli ostatních cestujících odmítal zavřít okénko, naopak, při poslední fázi cesty z Náchoda do Police nad Metují v každé stanici vykloněn do půli těla z okénka otevřeného nadoraz divoce gestikuloval a vítal se s personálem na stanici slovy: "Nazdar, Franto, jak se vede?“, nebo "Josko, nazdar, kde je Vláďa, že on je už v důchodu, syčák jeden?" A všichni ti Járové, Joskové, Frantové mu kynuli a volali "Nazdar, Míro, tak už zase jedete?“
Můj táta totiž prožil dětství ve strážním domku jedné malé stanice u Hronova, zvané Žabokrky - později Hronov zastávka – nyní opět Žabokrky. Jeho táta byl "vechtr" (každý den prohlížel koleje, jestli je na nich dost oleje), domku se tedy říkalo "vechtrovna". Toto dětství, protkané příjezdy a odjezdy vlaků, cinkotem návěstidel, stahováním závor, plné jisker a sazí, ho navždy v dobrém slova smyslu poznamenalo. On i jeho starší bratr se stali součástí velké železničářské rodiny a zanícenými fandy železnice a vlaků.
U tátova staršího bratra strýce Pepy se syndrom železnic projevoval podobně. Osud ho zavál do Čakovic, kde s tetou obývali malý byt v bytovce, jaké se stavěly v padesátých letech minulého století. Snad aby získali trochu více prostoru, pořídili si v nedaleké zahrádkářské kolonii zahrádku, kde trávili veškerý volný čas. Zatímco teta pilně sázela, plela, zalévala, strýc zakrátko objevil nedaleko zahrádek malou budovu, kde sídlil výhybkář. Okamžitě se s ním skamarádil a začal ho pravidelně navštěvovat. Jednou jsem šla na tu návštěvu s ním a s mírným údivem jsem sledovala, jak strýc rozumí všemu tomu cinkání, světlům, signálům. Výhybkář byl přející a za mírnou úplatu (domácí buchty či koláče od tety) nechal strýce tato zařízení obsluhovat. A tak strýc s úsměvem nadšeného děcka přehazoval výhybky, stahoval závory, dával návěstidlo na Stůj, snad i telegrafoval.
Oba bratři se pravidelně scházeli v létě na dovolené ve svém rodišti, a přijet tam jinak, než vlakem, by považovali za zradu svých ideálů. Dodnes nemohu zapomenout, jak se jednou oba sešli v závěrečné fázi cesty v jednom vlaku. Každý z nich obsadil jednu stranu vagonu, otevřel okénko a sledoval dění na trati. Možná si to trochu s odstupem let idealizuji, ale opravdu si myslím, že lidé v té době byli k sobě shovívavější, tolerantnější. Všichni spolucestující totiž i přesto, že byli vystaveni průvanu a padajícím kouskům popílku z lokomotivy, s pobavenými úsměvy sledovali, jak ti dva neustále přebíhají z jedné strany vagonu na druhou a o dění na trati se vzájemně informují. Někteří cestující dokonce kladli doplňující otázky. Když jsme potom vystoupili ve stanici určení, byla všechna okénka našeho vagonu otevřená a cestující nám mávali na rozloučenou. Aby taky ne - takovou estrádu určitě ve vlaku ještě nezažili!
Já jsem to okouzlení železnicí nikdy nesdílela. Vlaky se mi zdály být vždy hlučné, špinavé, smrduté a cestování po železnici pro mě bylo nutné zlo. Mým snem bylo auto - jakékoliv, které má čtyři kola a doveze mě v klidu a pohodlí na místo určení. Když jsme si tedy s manželem pořídili svého prvního ojetého trabanta, vnímala jsem to jako mé vítězství nad železnicí.
Nedávno, když jsem své zážitky z cestování po železnici při jakési rodinné sešlosti vyprávěla dětem, sledovaly mě obě s údivem, který pak vyjádřily slovy: "Mami, ty vážně pamatuješ ještě parní lokomotivu?" Znělo to, jako bych pamatovala i vznik hnědého uhlí.
Ale já dokonce pamatuji i to, jak na velkých stanicích běhali k vlaku prodavači a z velkých táců nám do okénka prodávali pivo, limo, horké párky, eskymo ! Vždy jsme posháněli veškeré drobné mince, protože oni se nemohli zdržovat vracením peněz. Poslední piva prodávali už v poklusu vedle rozjíždějícího se vlaku.
Svůj vztah k železnici jsem už dávno přehodnotila. Od naprostého odmítání, k mírnému zájmu, většímu zájmu po objevení se Pendolina, až po umírněnou nostalgii.
Plánuji si na léto, že si celou tu trasu ještě jednou projedu .Samozřejmě vlakem. Zjistím si správné spoje, rychlík zavrhnu, možná zase budu čtyřikrát přestupovat. A jestli to ještě lze, na poslední úsek cesty z Náchoda do Police nad Metují si otevřu okénko a budu se snažit zachytit střípky známých míst. A těm dvěma dospělým klukům, kteří tam symbolicky pojedou se mnou, řeknu:
"Nazdar, kluci, tak už zase jedete."
foto : pixabay.com
