Pod níže uvedený text bych se podepsala, ale nebylo by to fér. Jednak nemám ještě "ten věk" a hlavně jsem toto poselství nesepsala. Ale jako perlu našla mezi mnoha různými přeposlanými e-maily, které každý z nás občas dostává. A tak s láskou "přeposílám" na i60.
Malá vsuvka pro pány: i když je příběh v ženském rodě, doporučuji přečíst až do konce...
Poprvé v životě jsem zjistila,
že už se nemohu počítat mezi nejmladší.
Ne, nemluvím o svém těle.
I když…
pokud se občas podívám do zrcadla,
mohla bych upadat skoro do zoufalství!
Vrásky na obličeji, jizvy na těle,
břicho, které trochu každý rok povyroste…
Ale přesto není důvod před zrcadlem slzet.
Protože teď mám přece fantastické kamarády,
tichý a klidný život, dobré vzpomínky z minulosti.
Nikdy bych neměnila své šedivé vlasy
ani nic jiného za ploché břicho...
Nebudu se trápit tím, že jsem někdy
jedla příliš mnoho dobrot nebo
že jsem si občas koupila něco, co pravděpodobně
nikdy nepoužiji…
Dovolím si čas od času chovat se tak, jak se mi líbí,
tvářit se na svět tak, jak ho cítím.
Mnoho mých přátel a známých zemřelo dřív,
než mohlo poznat svobodu, kterou věk přináší...
Koho například zajímá,
že si čtu dlouho do noci,
sedím u počítače nebo u televize,
a pak mohu spát dlouho dopoledne?
Ano, někdy doma zpívám staré písničky z mládí...
Ano, mohu se jít projít, kam se mi zlíbí...
Prožívám vlastně období, kdy ještě hodně mohu, ale málo musím…
Štěstím ve stáří je harmonie se sebou samým…
Štěstím ve stáří je netrpět bolestí…
Štěstím ve stáří je nesbírat věci, ale zážitky…
Stáří patří k životu tak, jako k lesu patří i staré stromy.
Mladé i staré stromy rostou pohromadě,
nepřekážejí si, ale doplňují se.
Ano, život přináší i bolestné chvíle, různé smutky a bouře.
Bolest je něco, co patří k životu a bránit se jí je dětinské.
Bolest je prožitek a v něm je obsažen lidský úděl.
Ve stáří se nám ale takové chvíle jeví daleko méně významné,
protože vždy nakonec najdeme sílu se s nimi vyrovnat.
Naším úkolem je žít ve stáří tak hezky a spokojeně,
aby to bylo příkladem pro mladší lidi.
Neskuhrat stále, ale intenzivně prožívat to,
co nám život ještě poskytuje.
Setkání s moudrým starým člověkem je obohacující.
Musí ale být moudrý, nesmí to být tlachal…
Život starého člověka se dá přirovnat ke galerii,
v níž člověk prohlíží vše, co prožil.
Byl-li život dobrý, jsou i obrazy uchované v jeho paměti (galerii) hezké.
Žil-li mizerně, bez hlubšího zájmu o cokoliv,
ani ta „galerie života“ není pak hezká.
Na stáří je nejkrásnější ta svoboda!
Teprve teď mohu říci ANO nebo NE.
Nikdo mě už nehoní, pracovat mohu, ale také nemusím…
Proto se nelitujme, že jsme staří. Je to výsada!
Ti méně šťastní už tu nejsou…
Pohoda, láska a hezké vztahy - to je odměna za dobrý život!
Být starý není žádná zásluha, ani přednost,
ale být příjemný starý člověk – to je UMĚNÍ.
Zatímco pro mladého člověka je měřítkem jeho možností vlastní tělo,
pro staré lidi je tělo hranicí možností...
Co mám tedy dělat dál?
Je to snadné!
Spoléhat na to, co ještě v mém těle funguje dobře!
Každé ráno si mohu vybrat:
Pamatovat si problémy a hořké chvilky v minulosti…
anebo cítit vděčnost za každý krásný okamžik, který je mi dán ještě dnes!
Nebudu tady žít navždy;
dostatečný důvod, abych neztrácela čas pláčem a nářkem...
Není také vhodné zabývat se příliš nemocemi.
Někteří staří jsou na své nemoci dokonce pyšní a chlubí se jimi.
Nemoc je jakousi omluvou za jejich špatnou náladu,
vymáhají si tím ohledy okolí...
Jak málo je těch okamžiků, kdy se vzájemně s druhými potřebujeme,
kdy jsme si blízcí, kdy se můžeme rukou dotknout a pohladit..
Kolik takových chvil mi ještě zbývá, kolik z nich jsem už propásla
A nevyužila k tomu, abych druhého úsměvem potěšila a sama byla potěšena!?
Čas ve stáří už není „tichý a neměnný oceán“, ale spíše „pádící jezdec“.
Proto si času musí člověk ve stáří vážit
víc než v mládí, kdy ho má dostatek a může leccos začít znova.
Ve stáří nemůže být člověk repetent!
Už má karty v rukou, musí tedy hrát co nejlíp:
dobře, účelně, elegantně a nepromarnit žádnou příležitost
ještě něco hezkého prožít a udělat…
A ještě pár slov o důchodu:
důchod přece není žádný milodar, který nám dávají mladší generace,
ale část daní, které jsme celý život platili.
Je to část naší mzdy, kterou jsme si nevybrali, ale ponechali ji státu.
Společnost naše peníze používala, investovala, měla z nich úrok.
A nyní, ve stáří, nám je jako důchod po částkách vrací.
Kdyby předchozí generace, předchozí politici s těmito penězi dobře zacházeli
a dobře je investovali, měli by jich dnes dost.
Pro sebe i pro nás staré.
Není přece naše vina, že to neudělali!
Šperk, hodnotný obraz, váza – zůstanou krásné, i když jsou staré…
Bez stáří by náš život nebyl celýa bez smrti by nebyl ukončen…