V jednom lese žili medvěd, jezevec, datel a srnec. Jednou zavítal do jejich lesa velbloud dromedár. Přišel k medvědovi, který házel do potoka hlínu.
„Medvěde, proč hážeš do potoka hlínu?“ divil se velbloud.
„Protože se mi líbí, když má voda barvu mého kožichu,“ odpověděl medvěd.
„Ale takhle se voda zašpiní a nebude dobrá k pití,“ podivil se velbloud.
Medvěd mávl tlapou a zasmál se. „Ale prosím tě, velbloude, ještě je tu tolik potoků s čistou vodou, že jeden se špinavou nikomu vadit nebude.“
Velbloud si v duchu řekl: To musí být ale země hojnosti, když tu čistá voda není vzácná. Tady se mi líbí. Půjdu a přivedu sem všechny velbloudy z vyprahlé pouště.
Jen co odešel, objevila se v lese polární liška. Přišla k jezevcovi, který si krátil dlouhou chvíli tím, že pouštěl z kopce křepelčí vajíčka.
„Jezevče, proč kutálíš ta vajíčka, vždyť se ti dole rozbijejí o pařez?“ zeptala se liška.
„No co, baví mě to,“ odpověděl jezevec. „Ostatně, vajíček je stále dost. Můžu si brát od křepelek a koroptví, od skřivanů a strnadů, od sluky a budníčka, a pak je tu ještě pěnice a lelek, a když si chci pořádně užít, jdu do vesnice a navštívím kurník.“
Liška si v duchu řekla: To musí být ale země hojnosti, když tu vejce nejsou vzácná. Tady se mi líbí. Půjdu a přivedu sem ze zasněžené tundry všechny polární lišky.
Jen co odešla, přilétl do lesa stepní orel. Posadil se na špici smrku a s údivem se díval na datla, který nedaleko zběsile kloval do štíhlého kmene mladého buku, až ho zeslabil natolik, že se strom zlomil a skácel. Orel slétl blíž a ptá se: „Hej, datle, proč to děláš?“
„Chci celému světu ukázat, jak mám silný zobák a jak rychle dřevo proklovu skrz naskrz,“ odpověděl datel.
Orel se podivil: „Takhle tu ale nebudeš mít za chvíli žádný strom a bez stromů žádnou potravu!“
Datel se rozchechtal: „Tady je stromů tolik, že si s nimi můžu dělat co chci.“
Orel si v duchu řekl: To musí být ale země hojnosti, když tu stromy nejsou vzácné. Tady se mi líbí. Půjdu a přivedu sem všechny orly z pustých stepí.
Jen co odletěl, přiskákal do lesa alpský kamzík. Vyhledal malou skálu, vyskočil na ni a rozlédl se. Uviděl nedaleko srnce, jak rozrývá svými parůžky prosluněnou a zatravněnou mýtinku. Kamzík k němu seskočil a ptá se: „Srnče, proč tu louku rozrýváš, vždyť tu šťavnatou trávu a jetel zničíš?“
Srnec se na kamzíka pobaveně podíval a odpověděl: „Zničím? No to je toho, vždyť tráva zase naroste, a takových mýtinek je tu tolik, že je ani nespočítáš. Hlavně, že se teď náramně bavím!“
Kamzík si v duchu řekl: To musí být ale země hojnosti, když tu tráva není vzácná. Tady se mi líbí. Půjdu a přivedu sem z chudých hor všechny kamzíky.
Neuplynulo mnoho dní a k medvědovi, jezevcovi, srncovi a datlovi se přidali pouštní velbloudi, polární lišky, stepní orlové a kamzíci z alpských hor a všichni si začali užívat hojnosti. Brzy však lesu došla síla udržovat pro všechny hojnost a dříve zelený les se proměnil v neúrodnou, zuboženou a vydrancovanou zem. Mezi jeho obyvateli se rozhořely šarvátky, rozbroje, tahanice, třenice a bouřlivé různice. Nakonec velbloudi utekli zpátky do pouště a zpět do svých zemí se vrátili i alpský kamzík, stepní orel a polární liška.
Medvěd, jezevec, srnec a datel by také nejraději odešli, ale neměli kam. Tohle byla přeci jejich země. A jak tak smutně sedí na vymlácené a zpustlé pasece, jde kolem mravenec a vesele si pohvizduje: „Všechno mám, to se mám, vesele si zazpívám...“
Medvěd se ho zeptal: „To jsi tak bohatý, že si prozpěvuješ?“
A mravenec mu odpověděl: „Nejbohatší je ten, kdo nejmíň potřebuje.“
„A když tak málo potřebuješ, nemáš hlad?“ zvědavě se optal jezevec.
„Kdo nikdy neměl hlad, neví, jak mít jídlo rád,“ odvětil mravenec.
Datel klepl zobákem a řekl: „To potom ale musíš být hodně slabý!“
Mravenec se usmál: „Kdo v srdci lásku má a v duši moudrost vděčnosti, ten nad všechny je silnější a nepodléhá slabosti.“
Srnec se ušklíbl: „A takhle tě baví žít? Vždyť to musí být nuda!“
Mravenec nechápavě zakroutil hlavou. „Nuda? Jsem veselý, protože mám všeho dost. A mám všeho dost, protože moc nepotřebuji. A protože moc nepotřebuji, jsem silnější než ti, co toho potřebují víc. Tak jakápak nuda? Život je plný hojnosti, když porozumíš skromnosti.“
A zmizel jim s písničkou na rtech za nejbližším pařezem.