To je můj domov

Když čtu Váš článek vidím, že jsme měly podobný osud.Po svatbě jsem s mužem bydlela v rodinném domku s jeho rodiči, později přešel na nás. Poctivě jsme ho zvelebovali, měla jsem zahradu, kterou jsem zmodernizovala, bylo to pěkné. Nikdy nic ale není definitivní, jak zpívá Werich. Moje manželství se rozpadlo, dům musel být prodán a já sama se přestěhovala do paneláku podobného tomu, který je na fotce.Bydlela jsem tam 15 let, ale původní slušné nájemníky po revoluci začali více a více nahrazovat nepřizpůsobiví a já se proto odstěhovala. Měla jsem štěstí v neštěstí- můj současný byt je v nesrovnatelně lepším paneláku, ale už 40 let starém s ještě některými původními obyvateli. Je krásně opravený, čistý , sousedé jsou dobří, zdravíme se , prohodíme pár slov a při nemoci si i vypomáháme s nejbližšími sousedkami. Mám malou lodžii, takže mně květiny nechybí, bydlím s dvěma kočičkami, které mi dělají společnost a doufám, že zde budu moci žít co nejdéle.

Mít domov, který milujeme, je obrovské štěstí a to Ty máš a hlavně jsi krásně popsala, jak se to přihodilo.

Asi jsem doopravdy netoužila po domě, jen bych bývala brala mít děti v zahradě a jen vykouknout oknem, co dělají...Ale dnes? Mám v paneláku teplo a i úklid je snadný.

Štěstí nosíme v sobě, takže ani tak nezáleží na obydlí, ale na tom, kdo v něm bydlí. Zuzko, tvůj byt je určitě šťastný, že v něm přebývá tvoje duše. :-)

Však jste si užila než jste se hezky zabydlila.Já,jako mladá jsem toužila po bytě.Ale teď jsem ráda,že jsem zdědila dům po rodičích,který koupil můj pradědeček od uhlobaronů v roce 1901.Je to starý dům,máme 4 bytové jednotky,bydlíme tady dcery s rodinami(11) a nejvíc miluji,že ráno můžu v pyžamu jít na balkon a zahradu.

Důležitý je ten pocit : tu jsem doma. Zabydlit se, vidět kolem sebe i kus svého již prožitého času. Dík za hezké povídání, přeji pohodové dny.

V první chvíli jsem myslela, že vidím náš panelák. Já o sobě říkám, že jsem "člověk sídlištní" a vůbec mi to nevadí.